O klukovi, který se ztratil

24/7/2017

Do zdi mezi kabinetem německého jazyka a školníkovým kutlochem suverénního státu je zabudována mramorová deska se jmény vyvedenými v plagiátu zlata. Proklusávala jsem kolem ní většinou s cyklistickou helmou na hlavě a rukavicemi na rukou ("Nepovídej, my si mysleli, že jsi je měla nazuté.") po tři roky, a nikdy mě nenapadlo zastavit se, riskovat, že na hodinu přijdu o trochu později (Přestože vyučující chodil zásadně až na druhou čtvrtinu předmětu.) a přečíst si, kdo si vykoledoval tu veřejnou palbu upírajících zraků z protilehlého schodiště a průvanu z přilehlého hlavního vchodu.

V polovině třetího ročníku si nás profesor češtiny vyvedl na onu dlouhou chodbu s vysokým klasicistním stropem, vymrzlou takovým způsobem, že nám od úst unikala pára (Protože kdo nechodil na naše gymnázium, neví, co je zima. Ročníkům po nás už vyměnili okna a začali topit, já bych ale za nic nechtěla vyhřáté učebny a chodbu bez ledovky.), a stoupl si přede dveře kabinetu jako blokáda Berlína. Titubovali jsme na schodech, adolescentně unuděni životem, mnozí unuděni humanitními vědami, ti druzí mnozí unuděni přírodními vědami, a dívali jsme se na češtináře. Jakákoli věta, která z něj vypadla, byla souvětím, a tato souvětí skládal do prozaických monologů. To bylo jediné, čím jsme si v ten moment byli jisti.

Jak se postupně prokousával až k myšlence sdělení, zkřehlé prsty nohou přestaly vnímat okolí, nos studil, ruce se stále pevněji tiskly k hrudníku a oči přivykly jemnému šeru neosvícené chodby v osvícené době, víčka těžkla, žaludek těžkl (při představě oběda), a z hlubin přemítání o nekonečnosti vesmíru mě vytrhlo prosté sdělení: "Walter Zimmer."

Některé příběhy by mohly být se stoickým klidem zapomenuty, odhozeny do propadlišť historie, a nikomu by to nevadilo. A pak tu jsou Walteři, kluci, kteří se ztratili v dobách, kdy bylo ztracené téměř vše.

"Zimmer Valtr, narozen 14.března roku 1906 Mathildě a Juliusi Zimmerovým." Obřezán 22.března téhož roku doktorem Sachsem.
Než mi frontální lalok takovou informaci zpracoval, ujala se velení podkorová oblast, a v šíleném křečovitém úsměvu jsem nevědomky scrollovala myší od horního okraje dokumentu k zápatí, jako bych se chtěla přesvědčit, že jsem si nic nevymyslela, a netrpím bludy. Bylo to tu naskenované černé na bílém, úhledně zapracované do emailové zprávy, jejímž odesílatelem bylo Židovské muzeum v Praze.
V devíti letech nastoupil na naše gymnázium, procházel po dlaždicích dolní chodby, na kterých jsem o 98 let později hodila slušná záda a rozsekala se ve dveřích do třídy, když jsem si myslela, že ten sjezd ještě v ošoupaných pantoflích ubrzdím. Jediné, co nás v tu chvíli spojovalo, byl přímý kontakt s podlahou a fakt, že budova ústavu pamatuje nás oba. Waltera, který ve školním roce 1923/1924 maturoval ve třídě profesora Šimona Steffala, Waltera, který si jako malý kluk svištěl starým městem do školy, a ještě před domem mával na matku vyklánějící se z okna ve Svatojánské ulici.

Následující školní rok po maturitě nastoupil na jednoleté studium obchodní akademie. Otec byl místní obchodník, syn měl převzít živnost. Jak si vedl, nebo nevedl, mi zůstalo skryto v badatelně.

"Transport Aw - číslo 397, 22.5.1942, Třebíč - Terezín; Transport Az - číslo 616, 25.5.1942, Terezín  - Lublin. Zahynul." 21.9.1942

Čím jsem starší, otrlejší a cyničtější, tím častěji si říkám, že nic jako predestinace, předurčená čára, po které se máme vydat, neexistuje. Že jsme hříčkou několika bilionů náhod, že tu jsme sami, i když za třemi miliardami světelných let si něco podobného možná říká někdo další.
A pak mi jedno odpoledne přišla na mobil zpráva. Kruh se uzavřel, Vesmír zkolaboval do tvaru mraženého hrášku, Velká A'Tuin si mohutně odříhla a planeta se na jednu kvadriliontinu sekundy zastavila. A s vědomím toho, že tu na Walterův příběh přeci jen nejsem sama, zkontaktovala jsem další den neznámé číslo.

S Walterovou praneteří jsem hovořila něco přes půl hodiny. Zhruba tuším, jakým způsobem na mě přišla, jsou ale detaily, které si v rámci zachování pseudoanonymity nechám pro sebe.
Matka Mathilda přežila transport z Třebíče do Terezína, kde byla o pár let později osvobozena. Druhým členem rodiny, který se dožil konce války, byl Walterův bratr, usadil se na severu Čech, zplodil děti, a jeden z potomků si mě našel a dovolal se mi.
Z osmdesáti Židů, kteří byli z našeho města deportováni, odvezeni vlakem, se ani jeden nevrátil zpátky domů.

"Walter byl vysoký mladý muž s hnědýma očima a tmavými vlasy. Každé by se líbil. Pošlu vám fotografii."
Je léto, místy oblačno, lesy voní borovicovou pryskyřicí, noční oblohu za měsíc pročísne roj Perseid, z východu se žene Bouřka. Co nevidět bude pod mrakem, možná spadne pár krup, to už tu přeci bylo předevčírem. Pamatujeme si, jak jsme ale po tom minulém krupobití dopadli?
(V rámci zachování alespoň nějaké piety si tu celou fotografii vygooglete, zas tak těžké to není.)

Pozn.1: Ukončení na lehkou notu, G1. Jak jsem slíbila na ask.fm, tak činím - děkuji tedy onomu anonymovi, kterému jsem si drze řekla o reklamu, a on tak učinil.

Pozn.2: A kdyby kdokoli z vás věděl cokoli dalšího o panu Zimmerovi, dejte vědět. Show must go on.

9 komentářů :

Komentáře

  1. Možná je to jen shoda náhod, ale ten popis mi dokonale sedí na GVN a Cempu. Je to možné? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Správně. A víc ani muk ;)

      Vymazat
    2. Jej! Tak klidně komentář smaž, snažila jsem se, ale i tak.. ;)

      Vymazat
    3. Prosimtě, úplně v pohodě. Mazat se nic nebude. Ono to zbytku nedojde, předpokládám :)

      Vymazat
  2. Já jsem asi úplně blbá, ale vůbec tomu článku nerozumím. Jinak ten válečné příběhy mám ráda, ale svým způsobem mě vždycky dost děsily :/ Jak se můžou dít takové věci?... Fotku Waltera zkusím vygooglit doma. Ale jinak to máš moc povedeně napsané :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prej blbá, jasně :D Příběh je poskládaný z nesouvislých úlomků toho, co se mi podařilo zatím najít, a co je zveřejnitelné. Kdybych to měla nějak ve zkratce shrnout: Dostali jsme přidělená jména, o nich hledali dostupné informace, a nakonec to dopadlo tak, že jsem u pátrání zůstala jen já. Plánuji někdy v budoucnu sepsat pokračování, tedy jestli bude materiál, tak snad to pak bude do sebe víc zapadat a dávat smysl :) Díky.

      Vymazat
  3. Já strašně miluju tvůj styl psaní, přemýšlím dost podobně a vždycky, když si u tebe něco přečtu, je to jak kdybych našla spřízněnou duši. Skvělý článek, skvělý námět a díky za tenhle blog, který se hodně vymyká, tak nějak celkově :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Och, děkuji :) (Všimla jsem si toho taky, používáme i podobné slovní obraty, je to zarážející :D )

      Vymazat
    2. Asi ztracené sestry :D

      Vymazat

čtou mě