Crooney

14/01/2017

(Tři dny do zkoušky. Dále zdravím spolubydlící, která si to tu možná bude číst.)

V závislosti na psychickém vyčerpání (které jsem jakživa nezažila, protože nemám ve zvyku kácet se hned při prvním neúspěchu, ale raději pozvolna vařit veškeré emoce a čekat, až jednou přetlak odklopí poklici) volím na odreagování různě dlouhé trasy MHD, a od cílových zastávek mířím na kolej pěšky (nejlepší rekord eviduji z roku 2015 trasou Doubravka - Heyrák).

Tentokrát jsem vyjela tramvají č.1 na Mikulášské náměstí, s plánem přejít řeku, projít kolem zimního stadionu a borské nemocnice klikatými ulicemi postsocialistických čtvrtí až k zastávce U práce.

Crooney nastoupil na Náměstí Republiky a do řeči se se mnou dal na Hlavním nádraží. Divím se, že to vůbec zkusil. Množina neznámých lidí, která má takovou odvahu, obsahuje pouze dvě submnožiny: Drobné bělovlasé bábinky s pletenou čapkou na hlavě, kostkovanou plátěnou taškou v ruce a milým senilním úsměvem, na které se neumím tvářit ošklivě, takže jim jejich "Dobrý den" opětuji a už se v tom vezu, a druhá skupina sestávající s navátých mužů zhruba od mého věku do čtyřicítky, které tu a tam potkávám v N autobusech nebo cestou z města na periferie, a kteří mají tendence vylít si srdíčko (nejvtipnější ze všech byl beztak chlapík, kterému dala před mými zraky jeho přítelkyně kopačky, protože jí odmítal udělat dítě. Chvíli mi něco říkal, chápavě jsem přikyvovala hlavou, a patrně proto, že jsem odmítala zahájit verbální konverzaci, s lítostivým úsměvem usnul. A jestli se neprobudil, tak jezdí tím autobusem doteď, protože na konečné zastávce rozhodně nevystoupil.)

Že patří mezi Mormony, jsem vytušila z akcentu. Normální Čech neválí souhlásku R vzadu na patře a nevede samohlásky přes nosohltan. Že to nebude turista, jsem si jen tipla. 
Po tom, co pozdravil a zeptal se, jak se mám, jsem se ho na férovku zeptala já, jestli patří mezi americké stážisty mormonské organizace. Kluk byl v koncích, pravděpodobně se s takovou přímostí ještě nesetkal, ale možná to byl i důvod, proč se následující dialog nevedl stylem: "Rád bych si s Vámi promluvil o Bohu. Věříte v něj?" (To mi připomíná: Na náměstí v jarních a letních měsících tu a tam postává žena s megafonem, konkrétně zabírá místo těsně u Bartolomějské katedrály, a do širokého prostranství vykřikuje: "Ježíš přichází! Je tu s námi! Nech ho vstoupit do svého srdce!" Lituji, že jsem za ní loni v květnu nezašla, dost bychom se obě dvě od sebe naučily. Zejména v otázce asertivního vedení rozhovoru.)

Crooneymu je něco málo přes dvacet let. Vyjel jako dobrovolník na dvouletou stáž do České republiky (země mu byla přidělena), na kterou si musel předem našetřit, a i teď jej finančně podporují rodiče. Prošel si komunitními centry v Uherském Hradišti a Brně, a poslední půlrok tráví v Plzni. K víře byl vychováván od mala.

Jak jsem na tom já s vírou ve vyšší principy, resp.Boha, jsem mu nastínila hned ze začátku. Mormoni se ptají - dostali to v popisu práce, a vsadím se, že i kdyby nebyl vázaný smlouvou, zeptá se stejně. Spíš než má vlastní introspekce mě zajímal jeho vztah k víře. Konfrontace materialismu a náboženství započala.

Na Mikulášském náměstí jsem nevystoupila. Dojela jsem s ním na konečnou. Během asi dvacetiminutové jízdy jsme stihli probrat jeho pohled na Čechy jako územní celek a Čechy jako obyvatele, úklady českého jazyka a snahu mluvit na naší úrovni (Něco vám povím: Když na konci věty utrousil: "Takže tak.", potichu jsem ve stand-up ovaci tleskala; počeštil se, kluk jedna.). 

Ptala jsem se, jak si svého boha představuje on. Crooneyho interpretace se o moc neliší od verzí ostatních věřících. 

"Když mám řešit vážný problém, a modlím se, tak vím, že mi odpovídá. Já nevím, jak ti to popsat, to musíš cítit v hlavě a srdci, že na to nejsi sama." 
- "Pochyboval jsi někdy existenci Boha? O tom, že najednou víra ztratila smysl?" 
- "Jo. Měl jsem nejlepšího kamaráda, taky věřícího. A ten věřit přestal. A já si v tu dobu říkal, jestli to fakt má smysl. Jestli by nebylo lepší od víry upustit. To byl asi největší zlomový moment: Buď přestaneš nebo začneš věřit o to víc." 

Jeho pojetí šíření víry bylo bezelstné a dost otevřené. I když jsem mu řekla, že dokud nebude k mání empiricky doložený a hmatatelný důkaz vyšší entity, nebudu schopna připustit božskou přítomnost, nesnažil se mě lámat a přesvědčovat, že bych přeci jen měla otevřít mysl a naslouchat. Byl to dialog dvou světů, kde ty nejlepší myšlenky ani jeden nevyslovil, a přesto si troufám tvrdit, že zazněly.

Finální otázkou zůstává, co s tou Crooneyho vizitkou v kapse u tašky.

3 komentáře :

Komentáře

  1. To znám, na Slovanech cestou do Olympie si mě odchytil mladý jehovista a přes úvodní větu jsme se dostali k diskuzi na téma "proč jsem ateista". Byl to takový zvláštní rozhovor, a poté, co jsem mu potřetí odmítla nedělní návštěvu jejich kostela, mi popřál hezký zbytek dne a hodně štěstí do všeho a odešel víru šířit dál. Vizitku jsem dostala taky :D Docela mě překvapuje, kolik jich v Plzni je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A samozřejmě hodně štěstí na zkoušku! :) Mikračka?

      Vymazat
    2. Imuna. Zdárně dokončeno, jede se dál. Takže děkuji. :)

      Vymazat

čtou mě