Otázky

31/10/2016

"A teď jsem pedofil!" rozřehtal se klučina na celou třídu, když se odvrátil od maskérky, která mu právě na obličeji vykouzlila nový obličej umrlce stiženého kletbou. Nejen děti pletou pojmy a dojmy, a jeho hlasitý projev záměny jsem okomentovala slovy: "Ne, myslím, že nejsi pedofil, ale spíš zombie. Se na sebe koukni do zrcadla," načež se do hluku připojila druhá skorodoktorka, která se zeptala: "A to když jsi pedofil, tak jsi už na malá mimina?" Od tabule se ozvalo překvapené: "Ty jsi pedofil?! To jsem nevěděla, že jsi na malý děti!" - "A jak to pak třeba pedofil dělá?" kníkla jedna dívčina, do čehož se rázně vložil vedoucí kroužku, a slovy: "Tahle debata patří úplně někam jinam. Raději se věnujte obvazování." ukončil tříminutovou přestřelku napříč učebnou.

A v tuhle chvíli jsem měla pravděpodobně zakročit, a říct: "Ne. Tyhle otázky sice zní blbě a na věk našich dětí nevhodně, ale zaslouží si odpověď." Jenže jsem převážně líný flegmatik, kterému jsou morální dilemata vcelku ukradená do té míry, že je nechce aktivně řešit, a krom předchozího nelibého faktu se nerada vměšuji do rozhodnutí jiných. Pokud nevedou/ by nevedla v můj prospěch ("Už ti někdo řekl, že jsi fakt nechutný pragmatik?" - "Jo, několikrát. Dokonce takové označení vedlo k tomu, že jsem na vůdcovském kurzu získala nejvyšší počet bodů ze zkoušek.").

Ptáme se od narození - nejdříve neverbální cestou, a po osvojení si základů mateřské řeči i formou jednoduchých vět: "Táta kde?" - "Kdy tam budem'?" - "Proč musím do školky?" - "Jak vznikají děti?" - "Kam odešla babička?" - "Kdo to jídlo vařil?" - "Proč se musím naučit čtyřista stránek na jednu zkoušku?" - "Kdy dostanu zaplaceno?" - "Jak probíhá kremace?" Na všechny otázky bych očekávala odpověď adekvátní věku respondenta. Ale ne vždy je očekávání naplněno.

Ve světě nás, dospělých (a především ve světe nás, mediků), panuje nepsané pravidlo, že čím míň se ptáš, tím méně se dozvíš, na druhou stranu s klesajícím počtem otázek nepřímo roste šance, že životem tak nějak proplujeme nepovšimnuti, ale v relativní pohodě. 
Pro dítě je přirozené ptát se, protože svět nezná, a teprve se snaží porozumět základním principům: Proč ráno svítí slunce, a večer už ne. Proč krávy bučí. Jak vypadá zelená tráva, a kolik prstů mám ukázat, abych napočítala do pěti.
Jenže jsem zapomněla, jaké to je být dítětem. Nebo spíše bylo to interní dítě ve mně (k otázce potratů se můžeme taky někdy dostat, kdyby vás to v tuto chvíli napadlo. Rozhodně to nebude čtení pro slabé povahy, protože se svými názory na plození dětí nepatřím mezi běžnou populaci) vytlučeno "dospěláckými problémy".
Nepřijde mi tedy přirozené ptát se na banální věci, ačkoli jsou pod skořápkou komplexní a vyžadují hlubší pochopení. Nepřijde mi vhodné obtěžovat ostatní soukromými dotazy (byť v nejbližším okolí takové výjimky dělám). Nepřijde mi běžné ptát se druhého na jeho názor, a nepřijde mi ani podstatné být tázána na názor můj vlastní. Nepřijde mi - na jazyk otázka, kterou bych vzápětí trpce nespolkla, protože "Dospělí se přeci neptají. Dospělí přeci všechno vědí."

"A jak je tedy možné, že vrah dostane třeba jen pět let? Tak když zabije, měl by dostat ten úplně nejvyšší trest." Zdravím slečnu z volitelného předmětu. Omlouvám se (vlastně ne, neomlouvám, protože mi je to upřímně jedno), že jsem tě citovala ještě dnes na tramvajové zastávce. V kontextu předešlého ti ale děkuji: Nebýt tvých "dementních dotazů", nedostal by se docent k jádru hodnocení trestní sazby. 

Jsou otázky špatné, lepší, a nevyřešené. Některé visí ve vzduchu tisíce let, a stále nemáme uspokojivou odpověď, která by lidstvo ukonejšila k pokojnému spánku, nebo přivedla k božskému prozření, a zjištění, že celou tu dobu jsme obyvateli termocykleru (rozmnožování by na to přesně sedělo), a až replikace dojede do konce, napipetují si nás na agarósový gel, a nechají soutěžit, kdo rychleji doběhne na druhý konec tratě. Vítěze obarví nazeleno.

Jakkoli je otázka pitomá, zasloužila by si odpověď - třeba i stejně blbou, ale alespoň nějakou. Ačkoli se už neumíme ptát, pořád takovou schopností vládneme. A možná je škoda, že staré prostředky, díky kterým jsme tam, kde teď jsme, odkládáme stranou, neboť si myslíme, že jsme dosáhli všeho, a není tedy třeba položit tu další, zásadní otázku:"_?"


Pozn.: Dle návštěvnických údajů prý bývají články vtipnější. S věkem mi ale klesá koeficient humoru; větší hromadu jsem pravděpodobně vypotřebovala ještě na gymplu, a celý blog je jen dozvukem starých časů a prospaných hodin zeměpisu.

Edit 2.11.2016: Na nedávné hospodské session v rámci LSS (vy tam snad ještě nechodíte?!) jsme s druháky načali velice zajímavý fenomén: Kdykoli se začnou mezi sebou bavit medici, nebo medik a nemedik, stočí se rozhovor po cca 1 minutě na školu. Takže prosím fakultu filosofie při ZČU, aby uspořádala sociologický průzkum na téma "Osobní život mediků", neboť si myslím, že tohle už fakt není normální.

2 komentáře :

Komentáře

  1. Já mám pocit, že už mi humor došel zcela. Naštěstí jsou tu vždycky historky našich pacientů, randomizované a anonymizované, samozřejmě.

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím,že svět by byl o dost jednodušší, kdyby se lidi občas nebáli zeptat na to, co je zajímá. Pak by si totiž nevytvářeli své vlastní, leckdy špatné odpovědi.

    A s těmi mediky a tematy hovoru máš pravdu, fakt to tak je. Asi je to tím, že s nikým jiným se o škole pořádně bavit nedá. Buď je to nechutný nebo moc odborný nebo je to prostě nezajímá.

    OdpovědětVymazat

čtou mě