Chřestot kostí a vrzání kloubů III.

22/7/2016

Kapitola třetí: Zaslaná pošta

Na závěr by se hodilo stručné shrnutí všeho, co jsem za tři týdny (ne)dělala. Všechno se stalo rutinou: Budíček ve 4:45, na sesterně stát v pozoru v 5:45 kvůli hlášení, nabrat krev na biochemii, vzbudit pacienty a přestlat jim postele (popřípadě přestlat pacienty), vzít desinfekci, vyčistit stoly a připravit je ke snídani. Dopomoci s konzumací jídla, poledne přečkat obíháním s odběry kolečkem ortopedie - biochemie - interna - doprava - transfúzka - ortopedie (trasa má 1 km, a postupně jsem výsledný čas zkracovala ostrou pěší chůzí na 9 minut bez přestávek), sčítáním bilancí a posloucháním filosofické otázky: "Proč už nám zase došlo prádlo?" (Proč asi. Protože se na oddělení přestýlá dvakrát denně). Následoval oběd (ne ten můj), úprava lůžek a po osmičce domů.

Poslíček a rychlá spojka se ale s úderem druhé hodiny odpolední tohoto pátku stal bezvýznamným mrňousem, kterého už na chodbách nebudou pacienti s nábožnou úctou zdravit úzkostným "Dobrý den." (Pravděpodobnějším původem jejich intonace je fakt, že prostě blbě čumím, a pak si lidé nejsou jisti, jak ke mně mají mluvit). 
Jakmile odhodím bílé svršky, zbývá už jen nekonečně černé skeptické cosi, co má ke zdravotníkovi, potažmo lékaři příliš daleko a k návratu mezi standardní populaci ještě dál.

A mimoto mě celkem štve, že se nedozvím, jak rehabilituje pán s Alzheimerem (kámoš za všechny prachy), kterého jsem krmila, nebo jak dopadla na operačním sále paní s roztroušenou sklerosou, která si nechala napsat do dokumentace DNR. A vůbec, všechno to, co se stane po MNĚ, aniž bych tomu byla přítomna.

Edit 8.2.2017: Šla jsem městem, když jsem se zastavila u prosklené vitríny na parte. Někdo prochází inzeráty, já sleduji, kdo kdy zemřel. Zarazila jsem se nad jménem, které mi bylo povědomé. Zarazila jsem se nad věkem a nad bydlištěm. Pak mi došlo, že tu paní znám. Že se mě na praxi ptala, co bych chtěla dělat za obor, jak se mi na ortopedii líbí (zdrbly jsme úplně všechny), proč jsem se rozhodla pro medicíny. Že jsem ji ještě připravovala k operaci, a že byla mým posledním pacientem, kterého jsem na sál vypravila. A pak mi došlo, že paní s roztroušenou sklerózou, která si nechala do dokumentů napsat DNR, vlastně vyhrála. A že proces umírání a smrti nemusí být strašný, pokud se k němu přistupuje s úctou (a v mém případě) i s nadhledem.
Pokrčila jsem rameny a šla dál.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Komentáře

čtou mě