Když to mají uchazeči ještě před sebou a když mám ten čtvrťák za sebou. │LFP

2/9/2018

"Aha. Vy jste lékářka, že jo?" Hodila jsem na průvodčího vyděšený pohled Nototedanejsem. - "No ne, koukám, že studujete lékařskou fakultu. Kolik vám ještě chybí?" Nejraději bych mu bývala na místě řekla, že mám skluz asi tak devadesát let a že budu studovat do konce života: "Ještě dva roky, prosím." - "No vidíte, tak to už máte za chvíli hotovo. Tak hodně štěstí." Posuvné dveře vlakového kupé se s vrzotem zavřely. Byl červen, nepříjemné teplo, a mně se chtělo zase pšíkat. 

Aktuálně je venku příšeří, ochladilo se na příjemných patnáct stupňů Celsia, lehce poprchává, opar opanuje nad krajinou jako válející se chuchvalce mlhy na dartmoorských vřesovištích. Parné dny snad na nějaký čas odezněly, a s otoky nohou od věčného postávání na praxi mi konečně odtekl i postzkouškový otok mozku (Metafora, chápete. Neurologii mám za sebou, tak vím, že je to blbost. I když...), přišel tedy čas sepsat krátký report z dalšího ročníku, abych si mohla zprávu za pár let přečíst (za předpokladu, že tu ten blog ještě bude), a zděsit se, jak jsem mohla být v tu dobu tak naivní.

Jaký byl zimní semestr, se můžete dozvědět zde:

Jaký byl semestr letní, se dočtete níže:


Po Farmakologii a prohlášení kolegy: "Vypadáš strhaně a unaveně. Seš v pohodě?", začal letní semestr. Použitě jsem vypadala zejména proto, že mne výše zmíněná zkouška oddělala jak fyzicky, tak psychicky. Kam se hrabe Patologie. A ne, nebyla jsem v pohodě. Postupně slábnoucí echo mírného vyhoření je ve mně slyšet doposud. O tom jsem se ovšem rozepsala již v zimním semestru.
Tedy s nástupem března, s postupným opadáváním kortizolové hladiny v krvi a blednutím kruhů pod očima (Potkat mě v zimě někde v noci, tak si budete myslet, že si pro vás jde smrt. Pandí smrt.), jsem se začala znovu ladit na další zkoušky. Ode zdi ke zdi. Nonstop šest let v kuse. Paráda.

Vnímání času se mi rozostřilo do šmouhy mezi lednem a květnem, kdy si nejsem zcela jista, co se konkrétně vlastně dělo. Nazvala bych tento časový interval Sledem událostí, periodicky se opakující období v několikaleté smyčce, kdy se zaseknu na mrtvém bodě a veškeré vzpomínky se mi slijí do jedné tlusté čáry. Protože je toho najednou až moc.

Intermezzo pro uchazeče a mladší ročníky

Jakkoli bylo jaro nakloněno defenestracím a odkloněno červeným hradním trenkám, to nejhorší se nestalo: Nikdo z mediků nakonec před naším děkanátem neprotestoval, nestínali se po francouzském vzoru kapity gilotinou, a nechytali jsme do proutěných košů odřezky lidských tkání a kutálející se hlavy. Nový studijní plán pro 5.ročník byl schválen, k překvapení všech po drobnějších úpravách a zveřejnění finální verze dokonce s pozitivními ohlasy přijat i studentskou většinou, a teď se jen modlíme, aby jej kliniky pochopily a nedělaly ofuky. Předem děkuji. Protože se to týká i mě a mých spolužáků.

Abyste chápali souvislost, nastíním základ myšlenky níže:
Do roku 2020, kdy by se mělo schválit nové kurikulum LFP (případně mne opravte, pokud si ten rok pletu.), se bude přeorganizovávat výuka i u dalších ročníku. Pakliže to důvěryhodný zdroj pochopil správně, snahou pracovní skupiny, která má tyto změny na starost, je z prvních dvou ročníků udělat roky teoreticko-preklinické, 3.-5.ročník přeměnit na roky vyloženě klinické a 6.ročník na státnicový s výukou na lůžkových odděleních.
Jak jsme se dále bavili, nevíme, kam nacpou patologii, patfyz, farmakologii a další chuťovky. Začíná to trochu připomínat blokový styl výuky na 3.LF. Netroufám si hodnotit, nakolik jsou nové myšlenky krokem progresivním, nebo zda se jedná o skutečnou regresi ve výuce, nicméně do roku 2020, kdy má být dokončeno nové curriculum, se změny v plánech promítnou.
Našich ročníků se, vyjma upraveného páťáku, nic nedotkne, což se nedá tvrdit o mladších kolezích nastupujících v ak.roce 2020/2021, resp. 2019/2020.

Další bod v pořadí je zvednutí počtu přijatých uchazečů ke studiu. V současné době, kdy z nařízení MZ mají lékařské fakulty de facto povinnost navýšit počty studentů o +15%, to plzeňská medicína vyřešila postupným upgradem, čili co jeden rok, to navíc 5%. O tom, co si o téhle komedii myslím, jsem se rozepsala v listopadu tady: http://bezkofeinu.blogspot.com/2017/11/tak-ty-bys-chtel-na-medicinu.html.
Kvantitativně vyjádřeno: nakonec dostuduje přibližně stejný počet studentů, nezávisle na čísle, které do oboru nastoupilo. Není to přehnanou snahou ústavů a klinik o selekci potencionálních lékařů ještě v jejich zárodu. Je to dáno, jak se vyjádřil kdysi člen AS, rozložením umu v populaci, který by se dal vyjádřit gaussovou křivkou.

Novinkou pro uvažující o studiu v Plzni jest i změna přijímacího řízení. Pro rok 2018/2019 už nebude možné být přijat na základě průměru, čili všichni uchazeči bez vyjímky budou skládat písemné zkoušky. Testy jsou zatím nejobjektivnější metodou výběru, dokud někdo nepřijde s něčím efektivnějším (a levnějším). Současně, v minulých letech definované kapacity pro přijetí s upuštěním od písemných zkoušek nestačily poptávce, takže ačkoli se zpráva nemusí líbit všem, jak by řekl Zmiki: "Se s tim smiř."
A to by bylo k oficialitám zhruba všechno.

Zpátky na stromy!

V průběhu jara jsem nabrala nejasného podezření, že se ze mě stává hospodský recenzent. Bylo mi to divné, alkohol nepiji, a na otázku obsluhy v podnicích: "Co si dáte? Malý nebo velký?" s pravidelnou zarputilostí kontruji: "A máte nealko?", což je nebezpečné zvláště v Plzni a ve společnosti nativních obyvatel, kteří byli patrně odkojeni na chmelové tekutině. Mám jediné štěstí, že je dnešní doba natolik otevřená, že už abstinenci příliš neřeší, a personál s kamenným výrazem odpovídá: "Ano, máme." Ale někde a někdy se vypnout musí. Nedá se učit pořád, protože to by z toho jeden zblbnul a už nikdy více by nebyl zcela v pořádku.

Ono se totiž po pozdně večerních návratech s paradoxně nulovou hladinou alkoholu v krvi chodí docela dobře na výuku. Člověk si tak nějak přijde víc jako doktor - po službě.
Čili - chodili jsme častěji do nemocnice, bíle oděni od hlavy až k patě (a běda rebelům, kteří si vzali strakaté ponožky, protože teprve chirurgie vás naučí nosit ponožky bílé, a snad by bylo i lepší, kdybychom se rovnou polili bílou barvou). Občas jsme i seděli, většinou jsme stáli. Konečně to totiž přišlo: Ta pravá klinika jako ze Scrubs, věčně zvědaví a naladění naučit se něco nového od lékařů, kteří na nás mají čas. Bože, už jsem zase sarkastická.
Tak tedy znovu: Ne, lékaři na nás neměli vždycky čas. Poznáte to sami, z pozice studentů, a nebo už to možná víte, zkrátka personálu je tak akorát, snad tak akorát méně, má vlastní práci a do toho jim přijde dvacet mediků. Konej. Nicméně, i přes to všechno se snažili. Troufám si tvrdit, že jsme se snažili i my (ale občas si věci dost idealizuji). A nakonec ta výuka nebyla až tak marná.

K nakousnutému tématu zdravotnických barev a výuce si dovolím drobnější poznámku: Oranžovo modré paramedické uniformy mají něco do sebe, zvlášť když v nich předstíráte, že něco umíte a snažíte se, byť simulovaně, vyřešit cvičnou situaci na soutěži. Přestrojení mě potkalo již loni, letos na praxích a speciálně jaře, a čeká mě ještě na podzim, a rovnou mohu říci, že jeden víkend intenzívního výcviku a zásahů (včetně vodní etapy, když jsem mrzla ve vodě, zatímco kolegové na molu stoprocentně museli řešit, jaké jim je horko, a jestli si dají v kiosku nanuka. Díky, kluci.) mi dal snad více než roztahaný semestr ve škole. Opět výzva ode mne (asi tak padesátá prvá, a až se někdy donutím sepsat článek o praxi na chirurgii a o další - už zase - nepovinné praxi, bude již padesátá druhá): Nečekejte, že vás vzdělávací instituce něco praktického naučí, buď si o práci řekněte sami, nebo ji hledejte jinde.

Poslušně hlásím, že za dobu mé služby se nic zvláštního nestalo.

Toliko ke čtvrtému ročníku, z mé strany nejhektičtějšímu roku na škole. Což jsem si myslela jen do poloviny sprna, pak se mi podařilo najít kalendář a zjistit, že páťák bude krvavý masakr motorovou pilou, a že jestli mi chce kdokoli tvrdit, že nebude, už teď nemá pravdu. A já mu pak budu za rok dlužit omluvu.

Respektive stalo, stalo se toho dost, ale nač to rozebírat. Občas je fajn, když začnou věci aspoň trochu fungovat. A když začnou znalosti do sebe zapadat.

Edit 6.9.2018: V původním plánu bylo vydat update ke čtvrťáckým předmětům v individuálním článku, jenže on by zase nebyl natolik dlouhý, aby vůbec stál za zveřejnění, tudíž si dovolím dopsat drobné postřehy zde, samozřejmě s odkazy na LFP píše.

Pozor, změna: Odpolední povinný seminář je již každý týden. Docházku řeší vyučující velice individuálně, kdo je poctivý a blbý (jako já), může si absenci nahradit v pondělí na indikačním semináři kliniky, který probíhá od 11:00 v ambulanci u chirurgického sálku (Jde se tam kolem venerologického příjmu). 
Jinak je vše při starém, jen při zkoušení jsem měla pocit, že po mně přesné odříkání textu ze skript profesor nechtěl. 
Letos nám na úkor rozšíření počtu přednášek skrouhli počet praktik na dvě (Vážně: DVĚ) cvičení. Bída s nouzí, lépe to popsat neumím.
  • Dodatkové učební zdroje:  Soudní lékařství pro všeobecné praktické lékaře (Pujčují ji v knihovně.) 
Jinak beze změn.

Nejlepší zkouška. Hodnoceno zcela subjektivně. A to jsem si tahala dvě otázky.
K urologii nemám připomínek, snad jen, že se snížil počet povinných výkonů na celkově čtyři, přičemž pro získání zápočtu za zimní semestr bylo nutné mít splněné min.dva, totéž platilo pro letní semestr. 

Taktéž bez doplnění.

Pořiďte si nejnovější vydání Amblera (z roku 2009), což je zároveň i nejhorší možná rada, protože v roce 2014 se měnila klasifikace spánkových chorob, a v roce 2017 se kompletně předělala klasifikace epilepsií a epileptických záchvatů. Hloupé je, že změny nezohledňují ani wikiscripta, ani wikipedie, a jediný zdroj je buď https://www.ilae.org/, něco málo v http://www.cmp-manual.cz/ nebo můj oblíbený UpToDate. S českými weby jsem moc nepochodila. 
Stran volitelných předmětů mohu všemi dvaceti doporučit:
  • Chirurgické šití
  • Kurz urgentní medicíny
  • Praxe na záchranné službě 
Pozn.: Zkouškové je od letošního ak.roku zkrácené o dva týdny, končili jsme 15.9.2018, přičemž zápisy mohly proběhnout do konce září.

← Zimní zkouškové 4.ročníku

4 komentáře :

Komentáře

  1. Anonymní9/02/2018

    To je dobře, že se nebude přijímat na průměr. Jsou školy, kde má jedničky každý, a školy, kde má jedničky jen Bůh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...Pan ředitel za dva, a nejlepší student za tři. Jo, tak nějak.

      Vymazat
  2. Jen doufám, že třeťák ti nepřijde nejhorší jen proto, že ho máš za sebou dost dlouho, aby všechny vředy zasypal proud času. :D Jinak je má naděje pryč příliš předčasně na to, aby to bylo zdravé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak, třeťák byl pro mě skutečně nejhorším rokem, hlavně kvůli kvantu učení a skluzu. Čtvrťák nebyl nejhorší, ale zběsilý, což spíš není na vrub ročníku jako takovému, ale na okolnostech kolem.

      Vymazat

čtou mě