A najednou nebylo o čem.

11/05/2018

(Že se ze zimy stalo podezřele rychle teplé jaro, jsem odhadla podle náhlé potřeby antihistaminik a inhalátoru.)

Už je tady zas, a pro změnu nemá čtvercatý knír pod nosem, ani ulízlou patku vlasů přes čelo, nakonec snad ani tu vervu, s jakou likviduje své okolí. Letní zkouškové, největší událost od premiéry Avengers roku 2018, se nás chystá opět semlít.
A to by v podstatě bylo tak nějak všechno, co jsem původně chtěla sdělit do světa: Že nestíhám, že jsem na tom podobně, jako další třetina mediků, že bych potřebovala alespoň dvouměsíční časový bonus navíc.


Po zkouškách se nabalil nový semestr s předměty, které by si spíš zasolužily blokovou výuku než obtýdenní jeden a půl hodinový exkurz na klinice. Nakupily se povinnosti ve spolku, na akademické půdě se navršily resty za poslední roky, které se z nějakých příčin a důvodů musí vyřešit, všechno ubíhá nauzeálně rychle, a v kinetóze se mám nějak připravovat na letní čtvrťácké resumé. Najednou nebylo chytlavého tématu, o kterém bych se mohla rozepsat. Najednou nebylo o čem.
Připadala jsem si vedle ostatních bloggerů jako neproduktivní odpad, který, i kdyby sdílel dopodrobna jednotlivé položky zaplněného diáře, skončil by odbyt mávnutím ruky s dodáním: "Tss, nic moc." Bylo to maligní.

A pak jsem si v březnu, stále mírně rozladěna po zimní farmakologii a ne zcela připravena na léto, uvědomila, jak děsivě kompulzivní je má snaha porovnávat se s ostatními. Ani nacpaný kalendář mi nedokázal obhájit vsugerovanou inaktivitu, kterou jsem ze své perspektivy metru šedesáti a pár drobných centimetrů vnímala, protože okolí zdánlivě vykazovalo index činnosti mnohem vyšší.

"Ale ta aktivita ti prospívá. Vypadáš spokojeně," pravila babi při jedné z mých občasných návštěv. 

Dostala jsem se do relapsového období negativismu a pragmatismu. Bylo to znát tady na blogu, a markantněji v reálu: Hyperaktivita, nemenstruační podrážděnost, osypky pokaždé, když se mi na Instagramu objevily snímky mediků v pláštích s motivačním popiskem, u kterého se to tetelilo buď mladickou naivností nebo followerskou agitkou (Teď vážně: Zveřejnili byste i momentku strhaného obličeje po dvou měsících učení a nepovedné zkoušce? "Sorry, už zase reju."), neschopnost přijmout pochvalu, či hůř, kompliment, nespokojenost s nízkou produktivitou, sešlost věkem, smrt stářím.
V reakci na to jsem se vyburcovala k parciálně vyšším výkonům, přirovnala bych to k dekompenzační fázi šokového stavu. Nemusím zdůrazňovat, jak to s takovými pacienty dopadá. (Pro ty, kteří si patofyziologií ještě neprošli nebo jí neprojdou vůbec, to shrnu asi takto: Blbě.)

Stále mi nedochází, že v necelé půlce mých dvacátých let si troufám na dvoudenní spánkovou abstinenci, ale za jednu dekádu mi to organismus nedovolí. Padnu k zemi někde na výjezdu, s infarktem a krátkým povzdechem: "Kluci, odvezte si mě na koronárku, asi umřu.", protože: "Ostatní to taky zvládali, takže zákonnitě to musím zvládnout i já."
Pokud se mi podaří retardovat mě alespoň na tři čtvrtiny mé dosavadní rychlosti, mám slušnou šanci, že do čtyřiceti neskonám. Ale zpomalte si, když vám brzdy fungují jen občas a pouze na dobré slovo, a jedete zároveň po prázdné dálnici. To prostě nejde, že jo.

Shrnu-li to: Je nemístně dementní porovnávat se s okolím a ještě dementnější je nechat se sebou odbrzdit. A je mi bolestivě jasné, že i přes ten srdceryvný výčet předchozího si při nejbližší příležitosti na sebe navalím další povinnost, protože taková jsem a jiná nebudu. Tak alespoň takto v psané podobě pro budoucí generace - a pro mě, za pár let ležící na K-JIPu, napojená na dvanáctisvod a s noradrenalinem v lineomatce. (Předem díky paramedikům, že se o mě v terénu postarají.)

Příště snad z veselejšího soudku o zkouškovém a o zoufalosti z neurologie.

"Představte si svou mysl jako klidnou vodní hladinu lesního jezera a nechte své myšlenky volně plout. Řekněte 'óóóm'." Já si vždycky představím koperské moře za bouřky, která nás chytla naštěstí až v obchodním domě. Jo, zhruba takhle trankvilní mám mozek.


12 komentářů :

Komentáře

  1. Ta fotka je nádherná! Přeji šťastnou ruku u zkoušek a alespoň občasné záblesky optimismu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní5/12/2018

    Je velká škoda, žes zrušila ask!

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní7/03/2018

    Fakt je, že řešení problémů na akademický půdě, který počítá se zahrnutím všech preklinickejch oborů do prvních dvou ročníků, je geniální. Druhákovej trojboj biochemie - fyziologie - patologie přežijou tak 4 lidi v kruhu, takže pak konečně na ambulancích a sálech něco uvidíme.

    A.P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tak nějak. Jestli to bude korelovat s představou ministerstva o zvýšení počtu absolventů, si raději nebudu představovat.

      Vymazat
    2. Anonymní7/03/2018

      Tak jako to je výsledek práce ministerstva, že chyběj kvalifikovaný doktoři, páč odcházej do zahraničí. Stejně jako to, že pro absolventy nejsou moc místa na akreditovanejch pracovištích, na kterejch se absolvent může vyškolit.
      Za těchhle podmínek může chtít problém řešit zvyšováním počtu absolventů jen ... ministerskej úředník.

      Takže ten trojboj opravdu povede ke zkvalitnění výuky, páč když je na jednoho pacoše jeden medik, je to úplně něco jinýho než když jich je na něj 10. Páč to je přesila a zbabělost.

      A.P.

      Vymazat
  4. Anonymní7/11/2018

    ahoj, co nového u pana walthera?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, vůbec nic. Jsem ráda, že stíhám to, co stíhat mám. Waltera teď nechávám na dobu neurčitou v klidu.

      Vymazat
    2. Anonymní7/15/2018

      A proč nestíháš psát blog?

      Vymazat
    3. Jednak nemám chytlavého tématu, které by stálo za článek (snad krom zk v letním semestru, a dále o praxích), a současně s roky přibývají i jiné záležitosti, než blog. Třeba praxe, více času ve škole, spolek, atp.

      Vymazat
    4. Anonymní7/21/2018

      Studium medicíny je dost chytlavé téma. Jaký spolek?

      Vymazat

čtou mě