A najednou nebylo o čem.

(Že se ze zimy stalo podezřele rychle teplé jaro, jsem odhadla podle náhlé potřeby antihistaminik a inhalátoru.)

Už je tady zas, a pro změnu nemá čtvercatý knír pod nosem, ani ulízlou patku vlasů přes čelo, nakonec snad ani tu vervu, s jakou likviduje své okolí. Letní zkouškové, největší událost od premiéry Avengers roku 2018, se nás chystá opět semlít.
A to by v podstatě bylo tak nějak všechno, co jsem původně chtěla sdělit do světa: Že nestíhám, že jsem na tom podobně, jako další třetina mediků, že bych potřebovala alespoň dvouměsíční časový bonus navíc.

Po zkouškách se nabalil nový semestr s předměty, které by si spíš zasolužily blokovou výuku než obtýdenní jeden a půl hodinový exkurz na klinice. Nakupily se povinnosti ve spolku, na akademické půdě se navršily resty za poslední roky, které se z nějakých příčin a důvodů musí vyřešit, všechno ubíhá nauzeálně rychle, a v kinetóze se mám nějak připravovat na letní čtvrťácké resumé. Najednou nebylo chytlavého tématu, o kterém bych se mohla rozepsat. Najednou nebylo o čem.
Připadala jsem si vedle ostatních bloggerů jako neproduktivní odpad, který, i kdyby sdílel dopodrobna jednotlivé položky zaplněného diáře, skončil by odbyt mávnutím ruky s dodáním: "Tss, nic moc." Bylo to maligní.

A pak jsem si v březnu, stále mírně rozladěna po zimní farmakologii a ne zcela připravena na léto, uvědomila, jak děsivě kompulzivní je má snaha porovnávat se s ostatními. Ani nacpaný kalendář mi nedokázal obhájit vsugerovanou inaktivitu, kterou jsem ze své perspektivy metru šedesáti a pár drobných centimetrů vnímala, protože okolí zdánlivě vykazovalo index činnosti mnohem vyšší.

"Ale ta aktivita ti prospívá. Vypadáš spokojeně," pravila babi při jedné z mých občasných návštěv. 

Dostala jsem se do relapsového období negativismu a pragmatismu. Bylo to znát tady na blogu, a markantněji v reálu: Hyperaktivita, nemenstruační podrážděnost, osypky pokaždé, když se mi na Instagramu objevily snímky mediků v pláštích s motivačním popiskem, u kterého se to tetelilo buď mladickou naivností nebo followerskou agitkou (Teď vážně: Zveřejnili byste i momentku strhaného obličeje po dvou měsících učení a nepovedné zkoušce? "Sorry, už zase reju."), neschopnost přijmout pochvalu, či hůř, kompliment, nespokojenost s nízkou produktivitou, sešlost věkem, smrt stářím.
V reakci na to jsem se vyburcovala k parciálně vyšším výkonům, přirovnala bych to k dekompenzační fázi šokového stavu. Nemusím zdůrazňovat, jak to s takovými pacienty dopadá. (Pro ty, kteří si patofyziologií ještě neprošli nebo jí neprojdou vůbec, to shrnu asi takto: Blbě.)

Stále mi nedochází, že v necelé půlce mých dvacátých let si troufám na dvoudenní spánkovou abstinenci, ale za jednu dekádu mi to organismus nedovolí. Padnu k zemi někde na výjezdu, s infarktem a krátkým povzdechem: "Kluci, odvezte si mě na koronárku, asi umřu.", protože: "Ostatní to taky zvládali, takže zákonnitě to musím zvládnout i já."
Pokud se mi podaří retardovat mě alespoň na tři čtvrtiny mé dosavadní rychlosti, mám slušnou šanci, že do čtyřiceti neskonám. Ale zpomalte si, když vám brzdy fungují jen občas a pouze na dobré slovo, a jedete zároveň po prázdné dálnici. To prostě nejde, že jo.

Shrnu-li to: Je nemístně dementní porovnávat se s okolím a ještě dementnější je nechat se sebou odbrzdit. A je mi bolestivě jasné, že i přes ten srdceryvný výčet předchozího si při nejbližší příležitosti na sebe navalím další povinnost, protože taková jsem a jiná nebudu. Tak alespoň takto v psané podobě pro budoucí generace - a pro mě, za pár let ležící na K-JIPu, napojená na dvanáctisvod a s noradrenalinem v lineomatce. (Předem díky paramedikům, že se o mě v terénu postarají.)

Příště snad z veselejšího soudku o zkouškovém a o zoufalosti z neurologie.

"Představte si svou mysl jako klidnou vodní hladinu lesního jezera a nechte své myšlenky volně plout. Řekněte 'óóóm'." Já si vždycky představím koperské moře za bouřky, která nás chytla naštěstí až v obchodním domě. Jo, zhruba takhle trankvilní mám mozek.


4 komentáře :

Komentáře

  1. Ta fotka je nádherná! Přeji šťastnou ruku u zkoušek a alespoň občasné záblesky optimismu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní5/12/2018

    Je velká škoda, žes zrušila ask!

    OdpovědětVymazat

čtou mě