Takže ty se bojíš smrti.

9/9/2017

Optimistické čtení do dalšího semestru. Jinak to přeci ani neumím.

Strach je přirozenou součástí našich životů. Dokonce je vlastností natolik vitální, bez které by se živočišné druhy nemohly efektivně rozvíjet, a genetická informace by utonula v pohřebišti dějin, neboť by jedinci bez zdravého respektu z nepřátel hynuli v mezitlupových bitvách, končili by pokousaní a spořádaní šavlozubými tygry, rozmačkání osrstěnými nosorožci nebo obtěžkáni tíhou pijavic, protože vlezli do neznámého pralesního jezera.

Kdo se nebojí, nechť hodí kamenem - a někoho trefí, ten někdo po něm ve zlostném a agresivním křiku vyběhne s napřaženou pěstí a divokým výrazem vendety ve tváři - a čeká. Necítíš nával adrenalinu? Divný pocit kolem žaludku (nebo v kalhotách)? Bušení v hlavě a pulzující spánky?

Můj strach je jeden. Jmenuje se smrt.


V necelých čtyřech letech jsem pobíhala po domě plném neznámých lidí v černém oblečení, s neurčitými výrazy ve tvářích. Z dětské perspektivy mi všichni připadali jako vysocí tmaví havrani, bytosti z jiného světa, mezi kterými jsem se proplétala, semtam se mi dostalo chlácholivého pohlazení po hlavě nebo kremrole do ruky. 
Pokud jsem nebyla schopna v ten den řádně pochopit smysl celé akce, pochopila jsem jej až několik nocí poté, když jsem se uprostřed tmy vzbudila, zašeptala do tichého pokoje poslední oslovení, a můj mozek byl spokojen, vypnul, a já se pohroužila do hlubokého spánku. Do malé smrti.

Uběhlo sedmnáct let, znovu jsem stála na podobném místě. Kolem mě lidé v černém, tváře, které jsem nepoznávala, se kterými jsem se nikdy neviděla. Komíhající se jako špatně postavené kuželky v prostoře, upřeně zahleděni na faráře a uzavřenou rakev. Některá ústa šeptala modlitbu, některá stáhla rty do úzké linky nebo se křivila pláčem. 
Vzpomněla jsem si na scénu z minulosti, opuchlý obličej se nemohl řádně dodechnout, po tvářích se mi kutálely obrovské slzy, a s hysterickým štěkáním jsem rodičům sdělila, že se bojím umřít. Bylo mi pět roků a pro takovou scénu jsem neměla pořádný důvod. Z ničeho nic mi v hlavě začala rotovat smyčka: "Až umřu, co se mnou bude?" Vzali mě do náručí, a přes opakované snahy o uklidnění nakonec zazněla věta: "Smrti se nebojím, akorát mě štve, že je navždycky." Zabrala. Malá já se uklidnila, vzala v potaz logický argument, který pokládal smrt za něco nevyhnutelného, něco, s čím stejně nemohu nic udělat. Nebýt této věty, pravděpodobně bych o několik let později brečela s ostatními. Mít ale takovou myšlenku zakotvenou hluboko v podvědomí znamenalo, že jsem se rozhlížela kolem sebe, pozorovala ostatní, a nakonec se pousmála. Nemělo smysl truchlit, věděli jsme všichni, že se konec blížil jistými kroky, že není možnost, jak jej odvrátit. Že staří lidé zkrátka umírají. O trochu častěji, než ti mladší. 

A pak přišel záblesk vzpomínky. Zimní ráno, promrzlá chodba. Byli jsme podezřele tišší, nemluvní, profesoři kolem nás chodili po špičkách, a ranní hodina matematiky s původní slibovanou písemkou na funkce nakonec probíhala jako dobrovolné opakování rovnic o třech neznámých. 
"Musím říct, že se mi do vaší třídy chodilo už líp." Nám také. Bylo to tu znovu - historická paralela dvou kluků, kteří zemřeli při dopravní nehodě, každý v jiné době, oba čerstvě plnoletí. Mladí, neklidní a především mrtví. A i když atmosféra hromadné tryzny byla nepříjemná, orientovala se na nynější prostor a čas, věděla jsem, že tohle už tu bylo, že jsem byla v podobné situaci roky předtím, a že teď stejně jako minule mi brek nepomůže. Tohle je život a musím jej brát tak, jak je.

Vyrostla jsem v prostředí, kde se "nebrečí nad rozlitým mlíkem", ale vezme se hadr a kýbl s vodou, nepořádek se uklidí, a pokračuje se dál. Druhá část rodiny takový přístup neovládá, uzavřela se do sebe, ztratila zájem o žití a bytí, obviňuje a obviňuje se. A urna s popelem stále stojí doma na polici a těžko se někdy přiblíží den, kdy bude vysypána nebo alespoň odklizena z přímého dosahu, protože závislost na prachu je obtěžkávající a hlodá v mysli chodbičky otázek: "Co kdyby?".
Jenomže žádné "Co kdyby" nikdy nebude. Leda bychom připustili existenci paralelních vesmírů a doufali, že v té jiné alternativní realitě dopadneme lépe. Kam by se pak ale poděly vesmírné zákony a postuláty: "Každý začátek má svůj konec?" A každý konec má svůj začátek?

Někdy mě udivuje představa ostatních o samotném konci. Víra v posmrtný život, přechod v jinou živou formu, dosažení Nirvany nebo absolutna. Nemáme tolik důkazů, abychom mohli tu či onu teorii připustit nebo odmítnou, a přesto jsem schopna bez zaváhání říci, že pro mě je smrt konečnou stanicí, za kterou už nic není. Jen tma a prázdno a nebytí. Můj výklad smrti, se kterým se ne všichni ztotožňují, a který může být pro ostatní nepříjemný. Je-li něco nevyhnutelné, pak se tomu nehodlám bránit, dokonce doslovný deadline vítám, neboť vím, že mám odměřený čas, a s časem se neplýtvá (Proto sedím u počítače a ťukám tento hluboce filosofický článek, že jo.). Ne všichni jsou schopni si svou konečnost připustit.

Smrt je tabu, je vzdálená postmoderní společnosti, z původního fetiše se stal předmět nežádoucí, báje fantaskních představ promítaných na obrazovky vykreslující lidský konec jako armagedon. Kam se poděla ta dobrá smrt - přijímaná, smířlivá, nevyžadující zaryté mlčení (protože se o některých tématech prostě nemluví)?
"Kam se poděla smrt?" Kolotoč otázek mi rotoval v hlavě zatímco jsem se z okna dívala na noční oblohu a skrz mraky prosvítající měsíc. Co se mnou bude, až zemřu? Jak budu smrt vnímat? Jaké to bude, nedýchat? Kam mě pohřbí? Jak bude vypadat planeta za několik miliard let? Jaký bude konec vesmíru?
Dobře vím, že navazující řetězech otazníků mi nedělá dobře - rozbuší se mi srdce, kolem žaluku rozlije nepříjemný pocit na zvracení, hučení v hlavě graduje, abych si zachovala alespoň špetku vědomí, začnu hyperventilovat, to ale znamená, že se mi setmí před očima, a abych nespadla, musím se pevně chytnout prvního opěrného bodu. Čím horší jsou projevy, tím přímější otázky vyvstávají, tím reálněji si představuji, jaké to bude, až zemřu (nebo budu umírat). A pak se stačí zhluboka nadechnout, rozvalit se do židle a říct si, že s tím stejně nic nezmůžu. Všechny somatické projevy vymizí.

Můj strach je jen jeden. Jmenuje se smrt. A ano, fakt, že si vybírám obory s ní pracující, je do značné míry autoterapií šokem, přivykáním si na podmínku, pod kterou tady žiji, a kterou jsem přijala.

"Jsme tu jen na návštěvě, tak na co si kazit život." Prohlásila babi, když jsme drbaly příbuzné. V pozadí běžel seriál Komisař Rex, a právě dopadli pachatele.

Pozn.: Tohle byla přímá exkurze do způsobu mého myšlení. Ničeho osobnějšího se ode mě už nedočkáte.
A pro zájemce uvádím ještě odkaz na youtube kanál Ask A Mortician. Jak jsem psala výše, o smrti se nemluví, resp. mluví, jsou to ale tiché, opatrné věty, které nemají zraňovat, jsou opředeny hrozivou aurou zakázaného tajemství. Žije se teď a tady a na konec se nepomýšlí (nebo se nechce pomýšlet). Takže jsem ráda, že existují lidé jako Catelyn, kteří pracují v oboru, a snaží se ostatním smrt (a pohřebnický průmysl) trochu přiblížit. Přeci jen - skončíme tak všichni, a není špatné vědět, co mě čeká.

4 komentáře :

Komentáře : Nehodí se komentář pod článek, ani nikam jinam na blog? Napiš na ask.fm/BezKofeinu

  1. Úplně ti rozumim. U mě se ta panická úzkost, kdy se ti sevře hrudník a myslíš jenom na to, že pak už nebude NIC a to nikdy, nikdy, nikdy, ani za sto milionů let, a ani pak, poprvé objevila až někdy v osmnácti. Myslim že to období trvalo asi dva měsíce, po nichž jsem si zakázala rozvíjet tyhle otazníkový řady, který vedou vždycky k tomu stejnýmu - uvědomění si vlastní smrtelnosti a její nevyhnutelnosti. V článku padla jedna super věta - ,,Smrti se nebojím, akorát mě štve, že je navždycky." Mám to stejně. Před očima se mi hned vybaví, jak ležim v posteli, koukám ven a moje mysl se snaží najít nějakou skulinku, kterou by se dala ta věčnosti smrti obejít. A pak ta úzkost, která se rozvine, když si uvědomim, že žádný ,,pak" nebude.
    Myslim, že čim dřív si timhle člověk projde, tim líp. Svym způsobem ti závidim, že jsi to zvládla už jako malá... :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taktéž souhlasím a rozumím. Ze smrti mám strach největší, mám to jako takovou uzavřenou Pandořinu skřínku, okolo který chodím po špičkách a doufám, že bude věčně zavřená - ale už sesterská praxe na interně mi ukázala, že se mi teď bude otvírat až moc často.
    Nedokážu to zpracovat, z praxe mám svíravý pocit ještě teď a asi to jen tak nerozdejchám, moje první a poslední (a doufám, že na dlouhou dobu) setkání s pohřbem pro mě bylo traumatizujícím zážitkem, který jsem uložila kamsi hluboko a stačí se o něj jen otřít a už je mi špatně.
    Taková ideální nátura pro možnábudoucího doktora.

    Asi už vzdávám svoje spasitelský tendence a najdu si nějakou poklidnou atestaci bez osobního přístupu ke smrti, kde neuvidím ten proces postupného scházení pacienta.

    OdpovědětVymazat
  3. Já se smrti paradoxně vůbec nebojím, už odmala strašně málo celkově lpím na životě a čím jsem starší, tím je to tak nějak silnější, taková lhostejnost k tomu, jestli žiju nebo ne, až si někdy říkám, že je to skoro patologické. Pokud míváš takové myšlenky, je to dost téma, kterým se zabývá právě existenciální terapie, které se více věnuju a možná by tě to taky mohlo zajímat :) Jinak píšeš fakt moc hezky, dobře se to čte :)

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní9/27/2017

    Jste si jisté, že všechny píšete o tom samém? Jinými slovy: rozlišujete mezi smrtí a umíráním?

    Jinak vás mohu ubezpečit, že některé emoce člověk v sobě rozpozná až s věkem. A určitými zkušenostmi.

    A. P.

    OdpovědětVymazat

čtou mě