Když mám tedy ten třeťák za sebou.

5/8/2017

"Když jsou vám dva roky, tak jeden rok je pro vás padesát procent života. Ale když je vám dvacetsedm, jsou to už jen procenta tři." Thomas Ridgewell o tom, jak je čas relativní.  A čím méně procent, tím rychleji vše ubíhá. V pěti letech se rok táhl jako med z pláství, a o osmnáct zim později nestíhám otáčet stránkami kalendáře. Dostávám se blízko k hranici, kdy si budu moci říct, že je mi za pár let třicet.

Nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že bych se dožila poklidného stáří. Zkrátka s mojí povahou a štěstím na náhody budu ráda, pokud sfouknu padesát svíček, jenže za dvacetsedm let už možná vyčerpáme veškeré zdroje parafínu, a včely do té doby vymřou, takže nakonec budu na té velkolepé párty sedět sama u čtvercového stolu bodově osvětleného zaprášenou žárovkou visící ze stropu ponuré kuchyně, jejíž zbytky tonou ve tmě, se špičatou pruhovanou čepičkou posazenou šikmo na hlavě, s frkačkou mezi zuby, netrpělivě sledující piškotový dort a nástěnné hodiny, aby konečně odbily půlnoc, a s jejich úderem se kuchyní rozezní smutné zahvízdání a melancholický popěvek "Hodně štěstí, zdraví." S poslední repeticí padnu mrtvá obličejem do dortu, korpus topící se v čokoládovém krému na padrť a cákance zbytků náplně roztříštěné po stole. Jo, takový konec bych celkem brala.
Jestli mi nějaký ročník ubral v naději na dožití, byl to třeťák. Usoudila jsem tak poté, co jsem se v DMku přistihla, že instinktivně a automaticky nesahám do řady "Péče o mladistvou pleť se sklony k akné", ale do produktů z kolekce "První vrásky" a "Stop aging".

Zimní semestr jsem pozoruhodně krátce shrnula do článku s názvem: Propedeutika, Imunologie, Mikrobiologie a těžký agravismus. A víc o něm nelze říct. Dostali jsme se do části, která si říká preklinická, ačkoli jsme už na kliniku chodili, nosili bílé pláště, zavěšené ISIC karty, fonendoskopy, vypadali důležitě, a přitom jsme byli před nemocničním personálem zranitelní jako právě vylíhlá mláďata sokola stěhovavého (opět zdravím sestry z pátého patra, a pevně doufám, že se teď dlouho nepotkáme).
Nejsmutnější na celém ponižování (se) je vzrůstající tendence bránit se lidským emocím a nářkům sarkasmem a zlehčováním. Jako například když jsme se ze seminární místnosti interny dívali na onkologii, jejíž celková architektura zrovna nepřeje velkým oknům, ale tenkým nudlím, a na spolužákovo sdělení: "To mají docela malá okna na tý onkologii." jsem odvětila: "To je jedno. Stejně tam už moc světla nepotřebují."
Drazí, všimli jste si toho také? Že čím jsme starší, otlučenější, čím hlouběji pronikáme do zdravotnictví a medicíny, tím jsme nelidštější? A nikomu to nepřijde divné, prostě to tak je.

"It is what it is."

Setkání s "čerstvou" mrtvolou. Nic. Bez emoční odpovědi. Ležící materiál na nerezovém stole zbrocený vodou a krví, kdysi člověk, teď hádanka a odpověď zároveň na otázku: "Proč?" Mrtvé děti, mrtvé plody, mrtví staříci a stařenky, mrtví všichni, a já mezi nimi, naprosto spokojená, protože tohle jsou ti pacienti, se kterými chci pracovat. ("Je tu někde psychiatr? Tady slečna asi nebude úplně normální." - "A to jste už slyšeli ty statistiky o tom, že padesát procent takových pracovníků jsou ve skutečnosti nekrofilové?" - "Tak se budeme všichni modlit, abych byla v té druhé polovině, jo?").
Ačkoli bych se sama za sebe dokázala označit za empatickou bytost, nedělají mi emoce příliš dobře. Nemám dostatečnou trpělivost k vyslechnutí si cizích problémů, nemám ráda pomalé lidi a pomalé jednání (i když vím, že za to mnozí nemohou), potřebuji, aby děj odsýpal. Postavte mě na internu, řekněte, abych odebrala anamnézu, a za pět minut ji máte na stole. Žádné crcání, řešení rodinné historie, kdo s kým kdy spal. Ne. Chci holá fakta, víc mě nezajímá. 
Čili od tohoto roku už je jasné, jakým směrem se pravděpodobně budu v budoucnu profilovat.
(A taky nemám ráda, když se mi říká "Paní doktorko." A navrhnout pacientům, aby mi tykali, to je zřejmě mimo lékařský kodex.)

Vlak čekal na opožděný přípoj, stáli jsme na nádraží, když si do kupé přisedla robustnější brýlatá žena ve sportovním oblečení. (Prosímvás, kdybychom se někdy náhodou ve vlaku potkali, čtenáři, a vy byste si mysleli, že jsem to skutečně já, tak mi jen kývněte na pozdrav, zeptejte se, jestli nejsem ta divná z toho divnýho blogu BezKofeinu. Lhát moc neumím, pravděpodobně vám vše odsouhlasím. A tím asi naše konverzace skončí, pokud mi nebudete sympatičtí, protože nejsem zvyklá, aby se se mnou dávali do řeči naprosto cizí lidé, zvlášť v případě, kdy si čtu Deset malých černoušků, a zrovna našli Ethel Rogersovou mrtvou v posteli.)
Z ničeho navázala na imaginární konverzaci, kterou se mnou vedla pravděpodobně ve své hlavě, a prohlásila: "Proboha, na co potřebujeme stovky sociologů, právníků, psychologů a kdoví co všechno ještě." Sklapla jsem knihu, a postupně jsem se dozvěděla, že přede mnou sedí proděkanka pro studijní záležitosti Západočeské univerzity, a že se na některé věci díváme velice podobně.

Rozhovor jsem si vybavila počátkem června, když se na facebooku začaly objevovat první příspěvky z promocí, nafocené diplomy, pugéty růží a fotky ze zasloužených dovolených. Tou dobou jsem neměla ani jednu zkoušku z letního semestru, učila jsem se od rána do večera, ke konci spíš už jen od rána do oběda, protože pak přišel druhý oběd, svačina, druhá svačina, a mozek mi už nic nebral.
Řeknu-li to upřímně, nasere to, když jsem viděla, co některým stačilo udělat pro červený diplom.
Jenže medicína byla mou volbou, a tak tu teď sedím s titulem MUC. (synonymum = dejte jí alespoň něco, ať nebrečí), čtyřmi kily tuku navíc, uvařená v letním vedru do měkka, prahně (a drahně) toužící po sibiřské zimě, nebo alespoň sychravém podzimu (Také nerozumím tomu, kdo vymyslel prázdniny v létě.).

Abych se přes školní rok nenudila, zapsala jsem si několik volitelných předmětů.
Základy práva pro studenty lékařské fakulty vypadaly slibně. Asi první hodinu, protože jsem pak pomalu usínala, a příchodem na kolej usnula úplně.
Zrůdy a malformace (na které jsem si zapomněla index, takže je defacto splněné nemám) nebyly špatné, ale na nich se mi podařilo ověřit, že přednášky nedávám. A že je nikdy ani dávat nebudu, pokud znám v posluchárně třetinu lidí, s tou třetinou jsem se neviděla poměrně dlouho, a chtěla bych si s ní povídat. Impossible.
Vybraná onemocnění GIT  za mě doporučuji. Popsala jsem šest stránek A4, proseděli jsme důlky do osmé večerní, ale osobně mi to nijak nevadilo.
Denní chleba patologa mě přesvědčil v tom, že bych se na preparáty dovedla dívat hodiny (ostatně samotný seminář trval od 17:30 do 20:45), jen kdyby se mi nedělalo z ujíždějícího obrazu špatně. Soudní to jistí.
A toto byly aktivity jen v rámci předmětů. Nebýt tak akční, a do všeho se hrnoucí, měla bych skutečně čas na brigády, normální život v prostředí barů, velkých akcí, ale já si podle všeho kdysi řekla "Ne."

Přešlo Rogue One, přešel leden, přešel Sherlock, poschovávané proslzené papírové kapesníky po tom, co skončila čtvrtá řada, jsem v tichosti vyhodila do odpadkového koše, a zametla za sebou veškeré stopy, přešlo zimní zkouškové, a než jsem si stačila vytisknout otázky na Patologii, byl už březen, já v zadeli, nervní z toho, že někteří už dávno začali a plánují předtermín.

Bory.

Takže tak. Je srpen, mozolnatýma rukama (kombinace kytara, ukulele a práce v kuchyni) ťukám do klávesnice článek Když mám tedy ten třeťák za sebou, a nevím, jaký sklidí ohlas, pokud nějaký bude, protože jsem opět napsala text, který je celý já, chybí mu tolik potřebná fakta pro po mně nastupující ročník, má povahu spíše zápisu a vzpomínky, a místy nedává smysl.
A asi ani nemusí. Medicína občas také nedává smysl, ačkoli jsem za její půlkou, a měla bych být teoreticky připravena na vše (včetně obecné farmakologie, ale ta mě v letním semestru dost míjela). Nejsem, a vím to, a nijak zvlášť mě to netrápí ("Kecá, po večerech brečí do polštáře.").
Přijdou další semestry, nové zkoušky, facky a úspěchy.

Někdy je lepší vrátit se k výchozímu bodu a začít na novo. Takže ačkoli stárnu; a stárneme všichni, mohli bychom si to konečně připustit; občas se ty krémy z DM hodí, třeba tehdy, když mi šéfkuchařka tipovala šestnáct let, a ptala se mě, jestli jsem u nich na praxi, a jestli nedělám učňák Kuchař - Číšník. Nebo když se naše děti z oddílu diví, že jsem už na vysoké (myšlenkami věčný nihilista a puberťák, spíš to bude důvod).
Řešme první vrásky včas, za tři roky, s diplomem v ruce a životem před sebou už na to nebude prostor.
Článek by mě nenapadlo zpracovat, pokud by mi nepřišla otázka na to, zda bych nenapsala shrnutí o ukončeném ročníku. Varovala jsem, že si zase mozek uleví pseudofilosofickými bludy. Nu, stalo se.

13 komentářů :

Komentáře : Nehodí se komentář pod článek, ani nikam jinam na blog? Napiš na ask.fm/BezKofeinu

  1. Za dva roky se chci hlásit na medicínu, chci to v podstatě od malička. Je hrozně zajímavé pročítat si blogy lidí, kteří tam už jsou. Přeji hodně sil do dalšího studia, ani si upřímně neumím zatím pořádně představit, jak je to náročné a na co se to chci vlastně dát. HODNĚ ŠTĚSTÍ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, za a) Děkuji. :) Za b) s medicínou si to pořádně promysli. Asi ti to říkali už někdy jindy a jiní, ale je to běh na dlouhou trať, nikdy nevypadneš z procesu učení, pokud ve zdravotnictví zůstaneš, a to povolání se s tebou potáhne na doživotí.

      Vymazat
  2. Anonymní8/06/2017

    Žádný titul Muc. neexistuje. Pouze "MUC". Nauč se to psát, když se jím chceš chlubit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čau anonyme, asi jsi nepochopil tu ironii v článku.

      Vymazat
    2. Jinak máš samozřejmě pravdu.

      Vymazat
  3. Anonymní8/06/2017

    Co vyjadřuje ten obrázek s bílou tečkou?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec nic, k článkům přidávám random pořízené fotografie. Zrovna tato vznikla pozdě (velice pozdě) v noci, a měl to být podle všeho měsíc.

      Vymazat
    2. Anonymní8/06/2017

      Světlo na konci tunelu! Půlka za tebou!

      Vymazat
    3. Jo, i takhle by to šlo vyložit :D

      Vymazat
  4. Ahoj, upřímně jsem se zasmál, máš zvláštní smysl pro humor. Přeju hodně štěstí dál :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ty mrtvoly by mě asi taky zajímaly nejvíc :D hlavně nemluví a nic po tobě nechtějí, že jo :D Akorát kdyby přišla zombie apokalypsa, tak jsi přímo u zdroje, ale koukám, že se blog jmenuje Bez kofeinu, a já bez kofeinu jako zombie vypadám a dost lidí je na tom podobně, tak jdu zjistit, jestli patříš mezi ně, nebo ne :D Každopádně píšeš dobře, děkuju za příjemné počtení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, díky :) Pokud budu hned u zdroje, předpokládám, že budu mít umírání brzy za sebou, takže si Apocalypsu neužiji (počkat, to je vlastně docela naprd, když o tom přemýšlím :D )

      Vymazat

čtou mě