5 věcí, co mě neskutečně vytáčí #2

Nepravidelná dávka negativismu, zášti vůči lidem, světu a celému vesmíru, servírovaná po doušcích ve vstřebatelné formě. Časosběrná evidence. Opovažte se odporovat.

1. Moravština
Nevím, jak k jejímu vzniku mohlo dojít. Jestli to bylo dlouholetou izolací Moravy od Čech (protože přeci byla Velkomoravská říše, a ne Velkočeská říše, jejíž území v té době patřilo Němcům a potulným kmenům lapků a násilníků), zda je to tou nepřekonatelnou vzdáleností do Jihlavy (to je ještě Vysočina, pánové - a dámy) nebo za to může nějaká genetická mutace.

Prosím vás, proč to děláte? Proč komolíte tak sofistikovaný jazyk, jakým je čeština? Co z toho máte? ("Tak, a teď si hezky nafackuj, a přečti si po sobě všechny dosud publikované články, protože tolik gramatických chyb a nevhodných slovních obratů jsme jaktěživ ještě neviděli. A taky si za každé použité 'tuto' udělej puntík na čele. Budeš za chvíli tečkovaná jak po neštovicích.")

2. Focení jídla na Instagram (sepsáno 5.2.2016)
Představte si: Hrabete se půl hodiny v hlíně, a najednou najdete tučného, jistě výživného červa, který se vám svíjí na dlani. Lačně po něm pokukujete, už se ho chystáte pozřít, když tu najednou si vzpomenete: "Instáč!". Z kapsy vytáhnete smartphone, červíka nainstalujete do vhodné pozice (mezitím vám dvakrát spadne na zem a jednou vypustí nějakou ohavně páchnoucí tekutinu, co se vám okamžitě přilepí na kůži a zaschne do tmavohněda, takže teď to vypadá, že jste vykonali potřebu a po ruce jste neměli lopuch, ale, no - ruku.) a zmáčknete spoušť. A teď, dobrou chuť.

Že si lidé fotí nohy nazuté do běžeckých bot, s popiskem: "Dneska 5 km. No pain, no gain.", jsem už tak nějak pochopila. Můj kulturní rozvoj se ale za touto fází zastavil a stagnuje, protože nemůže přijmout fakt, že existují i jiné fotky, kde se na odiv vystavují růžovoučké dortíky s kakaovou polevou a kávou v bílém hrnku potisklém slovy "Keep calm and fuck.".

Příběh ze života: Po zkoušce z topografie jsem si zašla (za odměnu) do Kollárovky (menza) na jídlo. Nevěřili byste, jak člověku vyhládne, když si nemůže vzpomenout na rozvětvení n.infraorbitalis. U protějšího stolu si zrovna k obědu sedl jeden ze studentů. Než se chopil příboru, chopil se mobilu, a se zručností profesionála si v přiměřené vzdálenosti (cca 30 cm od talíře) nafotil kuřecí plátek v medové omáčce s gnocchi.

3. Hrajeme si na prudérní viktoriány. (Sepsáno v září 2016)
Víte například o tom, že v době viktoriánské Anglie byly stoly přehozeny ubrusy, jejichž délka sahala až k podlaze? A to proto, aby někdo ze spolustolovníků nezahlédl vaše kotníky (protože děvčata, vy byste měla odhalené jenom ty kotníky, zbytek nohou by byl navléknut do spodků a převrstven 4 sukněmi. - "Klimatizaci pro všechny a zdarma!"). Kdyby se to stalo, kdo ví, jak by celý večer skončil. (Pravděpodobně byste do devíti hráli bridge a v půl desáté prohlásili, že jdete spát.)

Od úmrtí paní Viktorie a pana Edwarda uplynulo více jak sto let. Ve 21. století není v pořádku užívat marihuanu a tvrdé drogy; není vhodné procházet se městskými sady nahoře bez (to platí zejména pro ženy); pokud se v odpoledním vysílacím čase ozve v rodinném filmu slovo "debil", Rozhlasová rada začíná kutat zákopy, pán v kostkovaném obleku s plechovou vojenskou čepicí na hlavě roztáčí sirénu a všeobecně vyvolává poplach, protože: "Tohle je válka, hoši. Blitzkrieg!"

A paradoxně je v pořádku: Vysílat reklamu na pivo a alkoholické nápoje v odpoledním programu. V hlavním vysílacím čase (20:30) dát akční thriller, který začíná a končí postelovou scénou, a během kterého vystřídá hlavní postava tři milenky a jednoho milence, revolver, loveckou pušku, kalašnikova, samopal americké výroby a deset granátů. Ve večerních zprávách ukazovat autentické záběry na zmasakrované děti po teroristickém útoku na základní školu. Mít přístupné internetové porno stránky bez jakékoli regulace (Dobře, tohle zas tak ožehavý problém není. I když...). Tolerovat vulgární mluvu mezi rodiči a mezi širokou veřejností a autoritami.

Hrubneme. Prasíme se. Morální hodnoty si odešly na vandr, a pravděpodobně to vzaly přes Mléčnou dráhu, takže je zase na dlouhou dobu neuvidíme. Tolerujeme kde co (mnohdy oprávněně, mnohdy ne), durdíme se nad detaily, ale celek nám uniká ("A už zase mluví v plurálu, jakoby si neuměla zamést před vlastním prahem.").

Nicméně viktoriáni přesně seděli k přísloví "Navrch huj a ve spod fuj." Aby se žena dokázala uživit, pracovala částečně jako služebná a částečně jako prodejná děva. A mimomanželské etudy byly tolerované natolik, že vlastně muž bez milenky byl tak trochu za blázna.

4. Čekání na Sherlocka (Sepsáno 15.12.2016.)
Potají si píši do deníčku žebříček TOP 10 zločinců novodobých dějin. V popředí velí Stalin, za ním Hitler a Mengele, následováni G.R.R.Martinem, Napoleonem a Kim Chung Unem/Ilem, a ještě než sama završím desítku, zabírá osmou a devátou pozici dvojice Moffat a Gattis. Ďábelské duo, páreček vyvrhelů, trýznitelé a sadisti, jež se ukájí nad zmatenými obličeji fanouškovské základny, která poslední tři roky od závěrečného dílu třetí série, resp. rok od vánočního speciálu, plní instagram, twitter a facebook fanarty, teoriemi o Johnlockovi, vizemi budoucnosti a odkazy na zaručené zprávy z interní produkce seriálu (Jsme jako mravenci, kterým zlovolné děti přeházely pozice jehličí a umetly pachové cestičky, a teď zmateně pobíháme kolem mraveniště a nemůžeme se dostat domů ke královně. "You should see me in the crown, honey.").

Pořád si opakuji: "Kdybych tehdy bývala kámoše neposlechla, a Sherlocka si nepustila, jaký bych asi vedla život?" Poklidně bych se učila patolu, nesjížděla co půl hodiny IG, abych zkoukla nejnovější příspěvek mého oblíbeného účtu, nepokukovala po Funko Pop figurkách Johna Watsona a Jimma Moriartyho, netrávila volný čas bingewatchingem všech sérií a speciálů (a přitom se nenaučila téměř všechny repliky nazpaměť), nesnažila se najít a koupit modrou šálu (#Sherlock), nestresovala se tím, že neovládám umění dedukce (a nikdy ani ovládat nebudu, při mé bystrosti a intelektu) a nezáviděla obyvatelům UK, že uvidí první díl čtvrté řady ještě dřív, než já.
(Víte, kde zhruba začátkem ledna budu? Totálně v zadeli. S nervy v kýblu. Úplně v háji a ještě dál.)

Čiže čtvrtý "hejt" bych měla svézt nejen na autorský pár, ale i na kamaráda, který se jen tak mimoděk čtyři roky zpátky cestou z čajovny rozpovídal o "Skvělém seriálu, který musím vidět!".

5. "Tvůj šatník nehýří barvami."
"To jsou káči!" Prohlásila mamka, rezolutně mi hodila ovladač a se slovy: "Na. Přepni si to kam chceš. Já se na to už nemůžu dívat." mě nechala samotnou s pořadem Popelka a výběrem patnácti televizních stanic (nebudu mlžit, jakmile se mi dostala do rukou taková moc, ihned jsem přepla na Spongeboba).

"Bože můj, holka, vždyť jsi mladá, oblíkej barvy, dokud můžeš!" Tohle by spíš bylo na psychologa/psychiatra, ale mně je v té černé, tmavě šedé a noční mořské skutečně dobře.
Při mé barevné škále už není cesty zpět, a koupě pastelově zeleného svetru s růžovými puntíky rovnala by se módní tragédii. Snažím se starší generaci vysvětlit, že má smuteční róba není projevem Existencionalismu nebo Nihilismu (Popravdě - je.). Marně.

A tak Osman Lafita pláče, a má jediné štěstí, že mě ještě nikdo do Popelky nepřihlásil (A ani nepřihlásí!), protože by se rozplakal ještě víc, a slzami by se pravděpodobně uzalykal.
Pozn.: https://winterinparis.blog/2017/02/07/jsou-jen-tri-moznosti-jak-muzeme-vypadat-v-cerne-barve/ ... Abatyše, prostě.

Hate číslo šest, i když by tu správně ani být neměl, protože je přeci pouze pět hateů: 
Denial, denial, denial. Zatímco tu řeším paradoxy historické éry, někde jinde se zrovna taková období píší a přepisují. Pro mě to má tři důsledky: a) Štve mě, že u toho nejsem; b) Jsem ráda, že u toho nejsem; c) Mám výčitky svědomí, že u toho nejsem.

"Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize." - Dante Alighieri
A s touto bombou se pro dnešek loučím.

2 komentáře :

Komentáře : Nehodí se komentář pod článek, ani nikam jinam na blog? Napiš na ask.fm/BezKofeinu

  1. Bomba mě takhle po náročném dni v práci dost rozsekala (připomíná mi to, jak měli jednou ve Futuramě bažinu Morálního pochybení).
    Vivat nihilismus!

    OdpovědětVymazat

čtou mě