Chřestot kostí a vrzání kloubů II.

15/7/2016

Kapitola druhá: Bylo nás pět

"Můj milý deníčku: V pondělí přišla staniční." A protože si na paní staniční před jejími zraky nikdo nedovolí, kolektiv sester a jednoho bratra se zklidnil a po malých nevědoucích praktikantech už nevyjížděl. Zato vyjížděla vedoucí.

(Ani nevím, jestli to tady ještě někoho zajímá, že sloužím na nějaké ortopedii, ale jak by řekl Zmiki: "Se s tim smiř.")

Oddělení zeje prázdnotou, lidé v takovém počasí (Pozn.: Neustále prší a je zima) přestali provozovat nebezpečné aktivity (jízda na kole, slaňování, chození po schodech, padání na beton, nevhodné sexuální praktiky zatěžující pohybový aparát - no) a zůstávají zalezlí ve svých domovech, což vede ke dvěma závěrům: a) Kopeme se nudou do zadku; b) Hledáme dobrovolně práci.


Po dvou týdnech, kdy jsem prakticky z ničeho spadla rovnou do provozu, mohu konstatovat, že se už obstojně chytám, zejména ve stlaní postelí a poklizení pacientů po míse. Dezinfekci ze sebe cítím i po druhé sprše, Menalind (promazávací krém vhodný k doplnění prevence dekubitů) je můj druhý Chanel No.5 (smrdí jako dětské vlhčené ubrousky a příšerně špiní - a můžete si vybrat, o jakém z těch dvou produktů mluvím) a po oblečení sbírám kousky obvazovací vaty, protože tenhle materiál se dostane všude - úplně všude.

V otázce obvazování: Nejsem si jista, zda budu schopna na letním táboře efektivně zavázat dětem posekané ruce, neboť mé metody dosud využívané se podobají ve světle sesterských metod středověkým pokusům o léčbu vnitřní nemoci - končí to neslavně a většinou tragicky.
Tragicky pro mě, protože při nalévání Betadiny pokládám ústí láhve příliš blízko sterilním čtvercům, což vede ke zvýšenému riziku přenosu bakterií z jednoho materiálu na druhý. Kdyby oddělení vědělo, jak to chodí na aseptickém sále, pravděpodobně bych dostala metál za sterilní práci v nesterilních podmínkách.

Výčet mých nově nabytých schopností, či jinak zrevidovaných se rozprostírá ve škále: Zavedení PŽK, odběr krve, míchání Ringrů a příprava léčiv pro podání i.v., hrdé "Dobrý den" při střetu s dalším zdravotnickým personálem, který bloumá chodbami nemocnice. Odvaha zapsat do dekursu tlak a pulzaci pacienta (protože to je stejné, jako kdyby mi někdo zprostředkoval návštěvu zakázaného oddělení v Bradavicích). A mimo to také házení útrpného pohledu vždy, když se ze mě snaží dostat teorii ošetřovatelství (Protože je těžké a náročné vysvětlovat, že jako gympláka mě rozřazení dekubitů do pěti kategorií naprostým omylem minulo).

Ubíhá to rychle - až tak rychle, že si ARO usmyslelo, že příští rok budu u nich na sto procent sloužit letní praxi (protože z logiky věci vyplývá, že má-li student volno a ke všemu nic povinného na léto, zabereme si jej, ať se nenudí. Nějak se u nich totiž nepočítá s možností, že bych taky volno mít nemusela, nebo že bych už na škole nebyla.). Příští týden doběhnu poslední turnus, úterní příjem sedmi pacientů, a na dlouhou dobu se s ortopedií nesetkám.

Dodatky na závěr:

Na začátku nás bylo pět - pět mladých, nadějných zdravotníků. Teď jsme dvě. A dobře, plus ještě pan bratr, kterého nelze brát jako autoritativního nadřízeného. Takže až zase něco pokazím, nemám už příliš na výběr, komu se půjdu vyplakat na raménko a vylít srdíčko s tím, jak jsou na mě všichni strašně zlí.

A pak po celém týdnu přišlo magické CKP. A něco se ve mně hnulo (s největší pravděpodobností to byla střeva, jiná možnost nepřipadá v úvahu - sorry, matky). Když jsem sledovala zavedení epidurálu, vytrhávání kloubní hlavice femuru, inhalovala výpary cementu a přepálené tkáně, poslouchala sálové vtipy a lámající se kosti, došlo mi, že by řezání do lidí a snaha o jejich posvěcenou devastaci s následnou rekonvalescencí nemusely být až tak špatné. 

Žádné komentáře :

Okomentovat

Komentáře

čtou mě