Chřestot kostí a vrzání kloubů I.

10/7/2016

Ten, kdo se jednou vypravil do Mordoru, těžko nalézá cesty zpět.

Kapitola první: Společenstvo prstenu

Pominu-li fakt, že vedení naší okresní nemocnice pravděpodobně přes léto dočasně uzavřelo potrubní poštu s jednotlivými odděleními, a tím pádem při mém nástupu na letní ošetřovatelskou praxi nikdo netušil, co na ortopedii pohledávám, očekávala jsem s obavami a hodnotitelnou mírou nadšení, co přinese pondělní první kontakt s personálem a pacienty. 
Veškeré mé ošetřovatelské schopnosti se do té doby zužovaly na podání paralenu, provizorní zalepení pořezaného prstu a medikaci lentilek jako placeba pro případy akutního Steskum pro parentum. 

Oddělení se drží na minimálním počtu sester, málokterá je natolik ochotná a hodná, aby vysvětlila mně a dalším pěti praktikantům ze zdravotnické fakulty, jak to u nich chodí. Učím se za pochodu.


"Pán na trojce potřebuje píchnout analgetikum. Jdi tam, prosímtě." Koukám na sestřičku jako vyděšená Jana Eyrová, když poprvé potkala pana Rochestera cestou na poštu. Netuším, která bije. Vím jen, že se taková injekce podává i.m.. Sestři si povzdechne, doprovodí mě do pokoje, ukáže, kam mám tu jehlu zabodnout (a při tom si říkám: "Ty vole, jestli píchneš nějaký nerv, tak tady končíš a letíš do basy." nebo "Jak se mu, proboha, může takhle velká jehla vejít do zadku?!") a je hotovo. 

Odměření inzulinu? A to se, prosím, dělá jak?

S postupujícím časem lze odkoukat nepsaná pravidla, která se upravují podle situace a podle mentální stability sester: Skleničky se mění ve všední den. Když jde velká vizita, schovejte se do prázdného pokoje. Za tyhle dveře nechoďte. 

Prádlo není - prádelna přes léto jede na nejnutnější provoz. V úterý došly kapny, ve středu jsme bez prostěradel, ve čtvrtek přišla chabá dávka. V pátek skládáme povlečení do skříní a se zděšením zjišťujeme, že se zbytky nevejdou ani do polic, ani do pojízdného zásobovacího vozíku. 

Na co, jako praktikanti, sáhneme, je špatně. Schizofrenie personálu začíná tím, když místo napůl přeloženého prostěradla dám pod pacienta napůl přeloženou podložku a nezahrnu okraje peřiny dovnitř. Načež jsem vyrozuměna, že takhle se to tedy běžně nedělá, ale že už to nemám řešit. 

"Namíchej mi Degan do desítky." To bylo na mě?

Pak jsou ale dny, kdy chytnu skvělou službu, nechají mě nahlédnout do dokumentace, vysvětlí, předají odběry na biochemku a ještě nabízí, jestli bych si nedala kafe. Je to od nich milé, ale vždycky se cítím provinile, když se jim snažím vysvětlit, že kávu nepiji. Nikdo to nechápe.

"Jde vizita. Tady takhle stát nemůžete. Dělejte aspoň, že něco děláte."

"Pojedete tady s panem na vyndavání drenu. Už jsem volala na sály, jsou na vás připraveni." Můj malý interní masochista se právě probudil. 
Po přestupu do filtru už nejsem "Sestři", ale "Paní doktorka". Je mi to trapné - nejsem ani paní, ani doktorka (dlouho nebudu, a jestli vůbec).
Lékaři - ortopedi nejsou takoví morousové, jak nám je líčí na oddělení, dají se do řeči, ptají se, vysvětlí.
"Zavolejte mi na radiologii." - "Podejte mi betadinu." Z pacienta odkapává krev, lékař se mu mezitím šťourá v cubitě a hledá přetržený dren, nebo na druhém sále vytrhává dráty z paty. Je tu chládek, klid, občas zapípá monitor od anesteziologa, nebo personál prohodí pár vtipů. 

A pak se vrátím zpátky do reality. Náš spolek praktikantů po většinu volného času postává u kuchyňky a drbe - sestry, doktory. Stěžujeme si na přístup, na systém vzdělávání nelékařských pracovníků (což není jen problém, ale katastrofa), a je nám dobře. 
Připomíná mi to Společenstvo prstenu - po tři týdny nechráníme prsten, ale pacoše a sami sebe, abychom se nenechali semlít dřív, než je nezbytně nutné. 

6 komentářů :

Komentáře

  1. Podle mentální stability sester :D výborně řečeno. Zdá se mi, že jsou v tomto směru i oddělení, která se nacházejí daleko za poločasem rozpadu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, o něčem takovém mi vyprávěl pan doktor na operačním. A já si říkala, že to přeci v našem století není možné :D

      Vymazat
    2. myslíš v našem století všeobecné úcty k práci druhých, která není moc vidět, protože se bere za standard? ;)

      Vymazat
    3. No, to je vlastně pravda.

      Vymazat
  2. Já si většinu praxe ve druháku připadala jako totální tupec. Nejlepší bylo, když mi dali rozloženou infuzi, ať ji teda jako složím dohromady a dám pacientovi. A já vůbec netušila, jak se to dělá :D Medici jsou prostě peklo :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je trefné. Aférkou s infúzí jsem si prošla hned první dny na praxi. Doteď nezapomenu sestřin zoufalý výraz :D

      Vymazat

čtou mě