Opravdový člověk.

27/5/2016

Pozn.: Jména aktérů jsou zastoupena příslušnými zájmeny.

Únor 2014, 1:30 ráno, po maturitním plese, Škoda Octavia: "Víš, přišlo mi, že se oba docela doplňovali. Ona je taková dost cholerická, zatímco on je kliďas. To třeba s bývalým takhle neměla." V autě se rozhostilo to divné meziticho, kdy se očekává verbální reakce - jakákoli. Znalá klasických postupů komunikace, mlčky jsem souhlasně přikývla
"Ale je mi ho líto. Hlavně jak se s ním rozešla. On je takový opravdový člověk." Vystoupila jsem před domem, rozloučila se, a na noční rozhovor zapomněla.

Až letos jsem na plese potkala kamaráda, o kterém byla před dvěma lety řeč, a společně se spolužákem jsme probrali jeho milostný život. Působil depresivně. Stejně jako jeho majitel.
Co je tedy na tom klukovi tak opravdového?

Lidských archetypů, zejména v literatuře, existuje poměrně dost. Nejvýznamnější z nich (z hlediska pedantského bazírování na jeho definici, kterou nám profesor češtiny vtloukal do dutých hlav gymnazijních, neboť měl zrovna v oblibě ruský romantismus), tzv. zbytečný člověk, ale není antagonistou opravdového člověka. Opakem by měl být neskutečný člověk. Neskutečný je ale tak maximálně obraz, myšlenkový experiment, teorie.

Jak mám tedy popsat opravdového člověka? V hlavě mi rotuje Čihákova anatomie. Opravdový člověk sestává z asi 206 kostí, z 600 svalů, z 50 svěračů ("Zpátky do análního stadia." a "Handicapovaní tedy nejsou opravdovými lidmi?!"). Nemyslím si ale, že jsme tenkrát ve škodovce probírali biologickou podstatu takového jedince. Šlo o něco mnohem vznešenějšího a abstraktnějšího.

Běžně se nad otázkami podobného charakteru, jako je ta, která koluje první polovinou článku, příliš nepozastavuji ("Kecá.").. Většinou mám na práci důležitější věci (stalkovat na facebooku, stalkovat na instagramu, stalkovat na google, stalkovat na ulicích). Tentokrát, patrně z nudy (protože v pondělí mám ústní část zkoušky, a tedy ještě celý víkend na opakovaní), jsem neodolala.

Opravdový člověk: Je tedy ten, který se skutečně soustředí na podstatné věci. Řeší realitu, a neutíká mimo hmatatelný prostor.
Opravdový člověk: Je ten, který vyvažuje chladnou logiku empatickou laskavostí.
Opravdový člověk: Je ten, který se nevyhýbá problémům, nehrbí se, aby se zavděčil.
Opravdový člověk: Ví, že žije. A že má na těch pár desítek let jen jeden pokus.

Dosadila jsem popsané vlastnosti na depresivního kamaráda. Z velké části do sebe zapadli jako kostky lega. Ale něco přebývalo ("Asi karma."). A já nemám ráda, když zůstávají zbytky (vyjma příloh v menze).

Tudíž jsem to vzala z druhého konce, a jala se použít oblíbenou vylučovací metodu, která se uplatňuje při zkouškových testech.
Opravdový člověk tedy není: Ten, který mi do očí zalže tak přesvědčivě, že mu uvěřím. Pak bych tedy ale nikdy nepoznala, že lhal. Znovu.
Opravdový člověk nezůstává jen u projektů, SWOT analýz a diskuze: "Mělo by se to udělat."
Opravdový člověk nemyslí výhradně na sebe a své prospěchářství.
Opravdový člověk podle těchto definic vlastně ani není člověk.

Střih - Padesátá léta minulého století. Střih. Čtyřicátá léta 19.století. Střih. Střih. Střih. 98 BC.

Tkví opravdovost v tom, že vybruslím ze zajetého scénáře, který dědím z generace na generaci? Nebo právě jeho přijetí ze mě učiní skutečného člověka? Jak by se na opravdovost díval občan KLDR? Jak by ji viděl Němec? Jihoafričan? Domorodý obyvatel Amazonie? Skutečně existuji ("Myslím, tedy jsem.")? Nejsem neskutečná (A spolužáci by dodali i Nezbytná či Nepostradatelná.)? Neměla jsem spíš studovat filosofii?

A jak jsem se nad těžkými otázkami po ty vleklé týdny zamýšlela, diskutovala sama se sebou (někdy ty rozhovory stály za to), analyzovala své známé, kamarády, rodinu a náhodné kolemjdoucí nebo cestující v tramvaji, došlo mi, že na definici opravdového člověka jsem buď za a) příliš mladá, nebo za b) příliš pragmatická. Variantu c) jsem nejdokonalejší bytost této planety, a nikdo opravdovější už nikdy více žít nebude (o to se postarám) jsem zavrhla hned u jejího zrodu.

Jenže v blaženém optimistickém oparu ukájení se tím, že všichni jsme přeci jen opravdovými lidmi, mi nedá pokoje myšlenka na to, co kdyby nikdo z nás opravdovým člověkem nebyl.

Pozn.: Nebylo by na škodu rozšířit Sofiin svět kapitolou pojednávající o opravdovosti. Hm? Nechcete to Gaarderovi napsat? Ne?

3 komentáře :

Komentáře

  1. Možná je opravdový člověk ten, který si o sobě nemyslí, že je opravdovým člověkem. Protože ten, kdo si je příliš jistý svoji vlastní opravdovostí a nepochybuje o ní, jím být stoprocentně nemůže. Už Aristoteles říkal, že pouze pochybnosti vedou ke zjevení pravdy. Tak je tím opravdovým člověkem možná ten, který o tom nejvíc pochybuje. Ale za kapitolu v Sofiině světe by to stálo určitě :)

    OdpovědětVymazat
  2. Proč nejnekoherentnejší? Mě připadá spojenost myšlenkou docela oprávněná :)
    A za sebe si myslím, že život plus samostudium filosofie (a ještě mnoha dalších věcí, kterých se filosofie nedotýká) je pro bádavého člověka lepší než oficiální studium filosofie, protože to už má své zajeté postupy a systémy a původně volné a poznání chtívé myšlení do nich polapí. A na setkání se životem ve všech podobách je medicína ta nejlepší škola.
    Hmm...taky stalkuju. Modus vivendi mnoha introvertů :)

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní6/05/2016

    Možná by to šlo jednoduše vyjádřit tak, že to je člověk, se kterým lze dlouhou dobu mlčet, aniž by to bylo trapné a stresující.

    OdpovědětVymazat

čtou mě