Dialog podvečerního běhu.

11/4/2016

Pozn.: Prosím, berte článek s nadhledem. Já jsem citlivá duše, mě negativní komentáře neskutečně rozhází a nutí přemýšlet o smyslu mé vlastní existence, a o tom, zda jsem ve světě ještě vůbec patrná. ("Hohó, tady je někdo vysazen na Cimrmany.")
Pozn.č.2: Když jsem na pokraji fyzických sil, mluvím sprostě.

"Co si mám vzít na sebe?!" - "Tak snad jsem si přivezla ty černý leginy, funkční triko a větrovku, ne?" - "Jo, vlastně. A boty? Kde mám boty?!" - "Vzadu ve skříni." - "Hm, hm. Kvadriceps by ušel, bicák taky. Ten zadek. Panebože, to ne, to takhle nikam nemůžu." - "Beztak se na mě budou dívat jenom proto, že budu funět až moc nahlas, nebo že na křižovatce zastavím provoz, jak budu rudá."
"A hlavně si nesmím zapomenout ventolin."

Po prvních třista metrech rychlejšího klusu: "Dneska bych mohla dát aspoň těch pět. Běhá mi to dobře, nic nikde nebolí, dejchá se mi fajn."
Po další stovce: "Nezpomaluj. Nezpomaluj, pane bože!" Kolem mě proběhl běžec, kterého jsem u posledního přechodu předběhla. Začínám funět.

"Ty vole, soustřeď se na cestu. Nedívej se moc pod nohy." - "Kam se to koukáš?!" První zastávka na smrkání.
"Debile, teď jsi mohla sedět u počítače s teplou večeří. Ale ne, ty sis řekla, že budeš žít zdravě." - "Zmlkni." - "Stejně umřeš, tak je to všechno jedno." Potím se. Druhá přestávka na smrkání.

"Usměj se. Dělej, že tě nic nebolí a rychle je oběhni." Třetí přestávka na smrkání.
"Kdybys nežrala ti pitomý čokolády, nemusela bys bejt tak zatučněná." Ventolin zůstal doma.

"Vysvětli mi, proč si chceš teď měřit tep." - "220 - věk. To není možný. 220 - věk." - "Počítej. Dělej, počítej!" - "240! Kolibřík! Umřu." Čtvrtá přestávka na smrkání.

"Tak snad nejsem žádná bačkora. Hele, v Itálii jsem běhala desítky, v Krkonoších kopce bez problémů." - "Proč se motivuju? Stejně jsem neměla jít běhat, když jsem po bronchitidě. A taky to teď všude kvete. A před rokem jsem měla mononukleosu. A před pěti lety operovaný koleno. A před devíti lety zlomenou ruku. A před týdnem jsem si ukopla palec." Portální hypertenze - zastávka.

"Jak je možný, že psi mají acholickou stolici. Co když je to ve skutečnosti plíseň?" - "Ty jo, ukrýt tady mrtvolu - to by nikoho nenapadlo, hledat v týhle díře." Pátá přestávka na smrkání.

"BETON!" - "Ne, neběhej na ten beton, odděláš si kolena!" - "BETON!" - "Blbečku. podjede ti to na písku a vyválíš se." - "BE-" Na betonu se běží fakt dobře.

"A teď dělej, že jsi jako fakt hodně utahaná z desetikilometrovýho běhu." - Šestá přestávka na smrkání. - "Zemřela matka, do hrobu dána. Siroty po ní zůstaly." - "Vydrž, tu poslední stovku dosprintuješ." - "Ne, já chci umřít. Teď a tady. Prosím."

A tak svět přišel o českou olympijskou naději v běhu na 5 kilometrů. Škoda. A přitom ta holka měla takový potenciál.

A pak stačí doběhnout až sem, nadechnout se smogu, který mě trochu přidusí a oblbne, a svět se zdá být najednou o dost milejší.

8 komentářů :

Komentáře

  1. Tak nějak si teď přopadám nad imunologií. Chce se mi zemřít. Samá sračka. Běh je o dost lepší, tam jsou tyhle myšlenkový pochody pochopitelný :D Hezkej článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Naše imunologie bude prý vypadat příští rok podobně, těším se, jak si se sebou popovídám :D

      Vymazat
  2. Podobné stavy nad studiem pracovního/hygieny/socky. Jen si říkám, kdo jsou ty dvě, co spolu v hlavě konverzují. U mě přesvědčuje jedna druhou, že je to nanic, druhá souhlasí, takže nakonec většinou skončím u transpersonální psychologie (proti které žádná z nás nic nenamítá)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. (Je to sociální lékařství skutečně tak nezbytné?) Netuším, kdo jsou ty dvě, ale vím, že je s nimi občas docela zábava. Hlavně před zkouškami.
      Do státnic přeji pevné nervy!

      Vymazat
  3. Kam běháš? :) Já zatím objevila jen trasu od Bolevecké koleje k Plaze :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Většinou proběhnu Lochotínským parkem na louky, a na poslední křižovatce před silnicí zatočím doprava na zoo, tu oběhnu, vyfuním serpentýny na Vinice, a běžím z kopce dolů na kolej. Ale, nedávno jsem objevila lepší a hezčí trasu: Od koleji na stezku pod nemocnicí, přes chodník pod kostelem a pořád dál až na louky u vodárny, a buď směr k věži pivovaru a zpátky městem nebo se dá zabočit z polňačky k nějakým farmám a opět pod nemocnicí zpátky :).

      Vymazat
  4. Super článek. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla o sobě :)
    A fotka na konci má úžasnou atmosféru. Nějak se mi po Plzni začalo stýskat.

    OdpovědětVymazat

čtou mě