The Imp of the Perverse

20/7/2015

Neuspořádaný sled myšlenek. Čtu příliš filosofické knížky. Měla bych s tím přestat.

V poslední době se zpátky dostávám do Poea. Notorického alkoholika, kterého našli někde ve škarpě zasmrádlé ulice Baltimoru, aby o pár hodin později zemřel v nemocnici. O jeho smrti se vedou spory dodnes, mně nejsympatičtější verze jeho deliriovaného odchodu by byly tyto: Buď se o něj postarali ve zdravotnickém zařízení (vivat lékařské řemeslo), nebo, a to spíše, to s nočním tahem nevychytal a coby piják první ligy selhal na plné čáře. "To je ale jiný příběh."

Protože je léto a je tak strašně hezky, a já tohle počasí fakt nemám ráda (Krom toho, že je mi horko a tudíž se potím, mi také vadí to neustálé kýchání, vyšší spotřeba ventolinu a letní modely turistů, kteří zavítají do našeho města. A ano, pak je tu to obligátní: "Mám ráda podzim a zimu."), krátím si dusný mezičas uvažováním nad filosofií hnoje ("Jakože má nějakou příčinu a účel? To jsme někde u Platóna, ne?" Prostě kecy o hovně, když se to tak vezme.)

Možná znáte tu obsedantní myšlenku blikající vzadu v hlavě. Kdybyste se posunuli ještě o kousek dopředu, trochu víc se přes ten okraj naklonili a možná využili přemístění těžiště k tomu, aby se od země odlepily paty, pak téměř nic nebrání volnému pádu.
Že zmáčknout batoleti hlavu o trochu silněji znamená průnik fontanelou a poškození struktur pod ní. Že čekání na přijíždějící vlak by bylo dobré zkrátit skokem pod brzdící kola. Že je vlastně v pořádku vzít do ruky váleček a bušit jím o bezbrannou stařenku.

Pokoušela jsem se najít rozumné odůvodnění, proč tohle lidi dělají. Ne to "proč jsi ho zabil, když ti klátil manželku,", ale "proč jsi ho shodil ze střechy bez důvodu. Co tě k tomu vedlo?". Nemůžu na to přijít. NĚCO nás žene do situací a voleb ("Jo, jasně - >>voleb<<. Tenhle blog bude apolitický, rozumíš?"), kdy stačí jenom málo, povolit ve vůli, nechat se svést s davem, a létáme v obrovském průšvihu, nebo nelétáme, ale už jsme dolétali. Co to je? Odpoví mi někdo?

Jako rozený alibista nevěřím, že nad sebou máme stoprocentní kontrolu. Hluboko v mozku, v úsecích DNA, ve svalové paměti - jsme naprogramováni k brutalitě a sebedestrukci. Apoptóza v makro měřítku. Vliv superega, nazvěte to jak chcete. Člověk jako živočišný druh projevil až neuvěřitelnou vynalézavost ve způsobech ničení. Ale - controversy come - je to člověk, co se snaží dekapitovat spolubydlícího nebo sebe o cirkulárku?

Pozn.: Docela se mi zamlouvá vysvětlení, že v (krizových) situacích se mozek zachová čistě etiologicky a ze dvou možných řešení nakonec vybere to třetí nejabsurdnější. Něco jako když se potkají dva kohouti - buď utečou nebo se poperou. A nejpravděpodobněji začnou klovat do země.

Pozn.: A kdybyste se fakt hodně nudili, shlédněte tuto a tuto.

Pozn.: Jo, a taky se ze mě stala odbarvená blondýna, takže je možné, že mi začal měknout mozek.
Na okraj: Nemusím číst Danteho Peklo. To moje Inferno má sice jen 3 kruhy, ale vydá za těch devět původních. A ano, v návalu prokrastinační agrese jsem se knize pomstila nejen přebalem.

1 komentář :

Komentáře

  1. V pohodě, tak kdyžtak budem blondýny dvě... :D Hele já mám stejý pocity vlastně pokaždý, když se večer vracim z práce a čekám na metro. Řikám si, co by se asi stalo, kdybych skočila pod vlak, prostě jen tak... Ačkoli jsme vlastně se všim spokojená :)
    Jsem ráda, že nejsem jediná ,,padlá na hlavu"! :D

    OdpovědětVymazat

čtou mě