Dokud ze mě nebude crčet krev.

14/9/2014

...tak se z transfúzního oddělení nehnu.

Jsem tak trochu masochista. Abych vám to dokázala, uvedu několik příkladů: Jako malá jsem velice ráda lezla po kolenou kolem hostů sedících na gauči a při krátké obchůzce je hryzala do holení (i když tohle je spíš projevem sadismu). Po shlédnutí filmů a pořadů o čertech (a hlavně o podepisování smluv vlastní krví) jsem se rozhodla, že i já bych měla podškrábnout nějaký pekelně výhodný kontrakt, a tak jsem se tak dlouho rýpala párátkem v dásni, až jsem mohla uzavírat jednu dohodu za druhou. Většinu mých mléčných zubů jsem si vytrhala sama (doteď mne mrzí, že mi nezůstal ani jeden. Protože jsem největší dávku položila po omytí na rozehřáté ústřední topení, a nějakým záhadným způsobem všechny zuby praskly vejpůl). Kdykoli se jen trochu bouchnu, mám modřinu a vůbec mi to nevadí. Občas toho někdo zneužije (třeba že do mě schválně praští, a stopuje, za jak dlouho mi místo zmodrá) a občas se mě taky lidé ptají, zda nejsem doma týraná (jednou tak učinila praktická lékařka a podruhé učitelka tělocviku, když jsem v kraťasech odhalila rozsáhlá jelita na stehnech, vzniklá po neúspěšném sjezdu kopce na dřevěných saních). Během lyžařského kurzu jsem hned ze začátku trochu nešikovně spadla na zledovatělé sjezdovce. Zbytek týdne jsem dojezdila v pohodě, byť s bolavým kolenem. O další týden později jsem už ležela na ortopedii po operaci kolenního kloubu. Chodila jsem půlroku na thaibox.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy se rozhodnu dobrovolně darovat krev.

Ten nápad vznikl poté, co spolužačka rokovala o svém prvním darování. A protože nejsem filantrop, ale spíš blbec, zosnovala jsem plán, do kterého jsem namočila ještě další dvě slečny. Abych v tom nelítala sama.

Nevím, jak to chodí na jiných trans-stanicích, ale tu místní jsme hledaly dobrou půlhodinu. Ono to bylo také zapříčiněno tím, že v době naší návštěvy probíhaly rozsáhlé rekonstrukce nemocnice, takže vyznat se v plánech přeložených oddělení spíše vyžadovalo červený diplom z geografie. Víc hlav ale víc ví, našly jsme (se).
Jestli si někdo představuje hematologii jako tiché místo protkané hadičkami, mýlí se. Regulérně jsem vstoupila do jídelny. Prostě řady stolů, u každého tak čtyři židle, všude plno lidí. Z jednoho rohu voněla káva a čerstvé rohlíky, v dalším byla recepce. Tak jsme tam tak stály, trochu zoufalé, až se nás ujala jedna ze sester a vysvětlila vše potřebné. Hned z kraje chci říct, že obrovským pozitivem na darování krve je to jídlo zadarmo. Prostě vás před samotným odběrem nalijou sladkým čajem a nacpou rohlíkem. Potom vám může být i trochu trapně otevřít před doktorem ústa.

Jako prvodárce jsem prošla vstupní prohlídkou - zeptali se mě na plno kravin ohledně života, zvážili mě, změřili tlak a teplotu, odebrali ampuli krve, a až potom mě poslali zpátky do jídelny (pardon, že tomu tak říkám). Když jim přijdou výsledky z laborky, zavolají si vás, a buď řeknou: "Bereme" a nebo "Nebereme", a tím to pro vás ten den končí. Mě samozřejmě chtěli (kdo by mě taky nechtěl).

Samotný odběr proběhl tak, že mě navlekli do nemocničního obleku, vydezinfikovala jsem si ruku a vešla (po útrpných minutách čekání) k lůžku. Sestřička byla vážně milá, prostě mi všechno vysvětlila, tak jsem jí taky všechno odkývala (protože mám pocit, že se mě na něco ptala), vrazila mi do žíly kanylu a jelo se (obrazně řečeno). Krom půl litru krve, který se mi převaloval vedle na stole (to mě bavilo asi nejvíc, sledovat, jak se ten pytel postupně plní) jsem dala ještě tak 50 ml navíc kvůli dalším testům.
Jako odměnu jsem dostala kávu, Milu a čaj a následně i potvrzení o odběru.

Druhý odběr proběhl z fyziologického hlediska podstatně klidněji. Teplotu mi naměřili lehce přes 36,5°C (narozdíl od prvních 37°C), váha mírně vzrostla (už nikdy, nikdy se nebudu cpát čokoládou - a je mi jasné, že tu tabulku ve špajzu fakt načnu a sním). Stejně jako prve, jsem i podruhé byla během vypumpování naprosto v klidu (rada pro prvodárce: Nenechte se vynervovat. Jestli se bojíte, že sebou seknete, tak se vážně složíte), po skončení odběru taktéž. Nemusí to tak být u každého.

O tom, že darování krve je věc záslužná, nelze pochybovat (musím si trochu nahnat ego). Přemýšlíte-li, zda do toho jít či nikoli, tak za mě máte mé požehnání, nakopnutí a vůbec důrazné doporučení odhodlat se (tedy pokud splňujete tyto podmínky).



Je to tam - černé/modré na bílém. V elegantní formě, snadno se vejde do peněženky nebo do kapsy. Zdarma.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Komentáře

čtou mě