Bez Kofeinu

Krátké pojednání o nepovinné praxi III: ARO

21.10.2018

Občas si kladu otázku, z jakého důvodu si zapisuji subjektivní vjemy z nepovinných praxí, když bych je mohla  postnout na instagram (nebo si je nechat pro sebe). Včera jsem na to konečně přišla: Hrozně rychle zapomínám detaily, a až jednou budu velká, dospělá a bohatá ("A méně ironická, prosímpěkně."), s vděčností budu blahořečit své staré já za to, že mi připomene nerušený čas naivního mládí stráveného ve špitálních prostorách tropického srpna.

Takže ARO. Proč mě to napadlo? Protože mi čtyři týdny na povinné praxi přišly příliš krátké, a protože jsem prostě chtěla. Tečka. Třeba ze mě jednou bude intenzivista, a do CV se bude hodit každý prd. Třeba taky ne. Ale jednoznačně mohu potvrdit domněnky okolí, které si potichu špitají, že půjdu cestou stresového povolání a akčních defibrilací. Myslím, že větší plot-twist od dob filmu The Game a od mého postupného přesedlání z patologie na živé lidi internet již nezažije (Bude trochu trapné, až se jednou s pokorou vrátím zase zpátky za mikroskop.).


Když to mají uchazeči ještě před sebou a když mám ten čtvrťák za sebou. │LFP

2/9/2018

"Aha. Vy jste lékářka, že jo?" Hodila jsem na průvodčího vyděšený pohled Nototedanejsem. - "No ne, koukám, že studujete lékařskou fakultu. Kolik vám ještě chybí?" Nejraději bych mu bývala na místě řekla, že mám skluz asi tak devadesát let a že budu studovat do konce života: "Ještě dva roky, prosím." - "No vidíte, tak to už máte za chvíli hotovo. Tak hodně štěstí." Posuvné dveře vlakového kupé se s vrzotem zavřely. Byl červen, nepříjemné teplo, a mně se chtělo zase pšíkat. 

Aktuálně je venku příšeří, ochladilo se na příjemných patnáct stupňů Celsia, lehce poprchává, opar opanuje nad krajinou jako válející se chuchvalce mlhy na dartmoorských vřesovištích. Parné dny snad na nějaký čas odezněly, a s otoky nohou od věčného postávání na praxi mi konečně odtekl i postzkouškový otok mozku (Metafora, chápete. Neurologii mám za sebou, tak vím, že je to blbost. I když...), přišel tedy čas sepsat krátký report z dalšího ročníku, abych si mohla zprávu za pár let přečíst (za předpokladu, že tu ten blog ještě bude), a zděsit se, jak jsem mohla být v tu dobu tak naivní.

Jaký byl zimní semestr, se můžete dozvědět zde:

Jaký byl semestr letní, se dočtete níže:


"A co myslíte? Měl ho tam." - O praxi na interně

21/7/2018

Někde mezi přelomem dubna a května, v dobách, kdy jsem ani zpola nevěděla, na jakou zkoušku jít jako první, jsem se rozhodovala, kde odchodit povinnou praxi na interně, čili vhodně si zvolit místo působení po dva týdny alokované z pseudoprázdnin za nulovou odměnu kdesi na oddělení (Otázka na zubaře: "To vám vážně za vaše praxe platí?" Nebo mám kolem sebe jen zvláštní vzorek studentů?).

Kruciální výběr: Fakultní nemocnice versus okreska, jsem vyřešila ještě v zimě, když jsem si vzpomněla na letní patologickou praxi a počet pacientů přišedších z interního oddělení na nerezové stoly naší (ono je tedy trochu divné říkat 'naší', když vlastně za naší považuji Plzeň, ale zároveň je naše i ta okresní. To jen na okraj mini okénko do uvažování přestěhovalce.) nemocnice. 


A najednou nebylo o čem.

11/05/2018

(Že se ze zimy stalo podezřele rychle teplé jaro, jsem odhadla podle náhlé potřeby antihistaminik a inhalátoru.)

Už je tady zas, a pro změnu nemá čtvercatý knír pod nosem, ani ulízlou patku vlasů přes čelo, nakonec snad ani tu vervu, s jakou likviduje své okolí. Letní zkouškové, největší událost od premiéry Avengers roku 2018, se nás chystá opět semlít.
A to by v podstatě bylo tak nějak všechno, co jsem původně chtěla sdělit do světa: Že nestíhám, že jsem na tom podobně, jako další třetina mediků, že bych potřebovala alespoň dvouměsíční časový bonus navíc.


Chirurgická propedeutika, Stomatologie a Farmakologie: Z deníčku malého poseroutky | LFP

4/3/2018

"Tak co, už máš hotovou anatomii?" Na medicíně neexistuje jiný předmět než klišé z Básníků, jehož úspěšné splnění činí ze studenta kandidáta na docenturu.

Po necelých čtyřech letech kompromisů, prosezeného času na nepohodlných kolejních židlí, váhovém kolísání plus a mínus pět kilogramů, po desítkách akcí, kdy jsem si říkala, že mi věnování mé dvacáté dekády života za čas v oboru od promoce do teoretického důchodu asi vážně stojí; po tom, co jsem před zkouškami pravidelně konvertovala jako agnostik alespoň k ateismu, případně začala vyznávat Sílu; po tom všem si říkám, že farmakologií to nekončí. Nekončí to ani neurologií, ani zkouškou z ára. Teoreticky to skončí státnicí z interny, ale i kdyby ne, neskončí to nikdy. Sorry, jako.

Vymyslet taktiku na zimní zkouškové čtvrtého ročníku, kdy skládáme sice "jen" tři zkoušky, z toho je ale jedna tuze výživná, druhá tuze na palici a ta třetí tuze nevyzpytatelná, bylo podobné náhodnému losování čísel v Sazka loterii (nebo Eurojackpotu). Měla jsem minimálně tu jistotu, že jsem dopředu nevěděla výsledek (A nepokoušejte se mě přesvědčit, že se dal vypočítat skrz pravděpodobnostní rovnici. Ani to nezkoušejte.).
Když jsem pak o službě v práci přemítala, zda by nebylo snazší naučit se nazpamět zlaté stránky a poštovní směrovací čísla Texasu, došla jsem k rozhodnutí, že farmakologie počká, a raději půjdu na předtermín z chíry.


čtou mě