Bez Kofeinu

"A co myslíte? Měl ho tam." - O praxi na interně

21/7/2018

Někde mezi přelomem dubna a května, v dobách, kdy jsem ani zpola nevěděla, na jakou zkoušku jít jako první, jsem se rozhodovala, kde odchodit povinnou praxi na interně, čili vhodně si zvolit místo působení po dva týdny alokované z pseudoprázdnin za nulovou odměnu kdesi na oddělení (Otázka na zubaře: "To vám vážně za vaše praxe platí?" Nebo mám kolem sebe jen zvláštní vzorek studentů?).

Kruciální výběr: Fakultní nemocnice versus okreska, jsem vyřešila ještě v zimě, když jsem si vzpomněla na letní patologickou praxi a počet pacientů přišedších z interního oddělení na nerezové stoly naší (ono je tedy trochu divné říkat 'naší', když vlastně za naší považuji Plzeň, ale zároveň je naše i ta okresní. To jen na okraj mini okénko do uvažování přestěhovalce.) nemocnice. 

Výhodou fakultky je její velikost. Což je zároveň i strašný průšvih. Uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy jsem s propiskou v ruce stála na sekretariátu I.interní kliniky před časovým rozpisem praxí, a přemýšlela, na jaké oddělení vlastně chci. Tak nějak jsem věděla, že raději na žádné, týká-li se to interny, a že mít k dispozici jen jednu možnost, měla bych to rozhodování snazší.

Metabolická JIP tento rok nebyla vypsaná, ale předpokládám, že by se dala domluvit osobně. Takže ta padla (Ano, především kvůli tomu, že jsem se ani nenamáhala něco zařizovat). Na 98% jsem si byla jistá, že dva týdny na standardní interně typu nefrologie, gastroenterologie a endokrinologie (jejíž obsazení pár týdnů před létem stejně zrušili) přetrpím jen se zaťatými půlkami a bruxismem. Zbývala tedy kardiologie. Všem teď musí být jasné, kam jsem se přidala.

Že je kardiologické oddělení již zcela odděleno od interní kliniky, jsem věděla. Že mají oddělená i hlášení, mi nedošlo, tudíž jsme s kolegy první týden praxe navštěvovali ranní hlášení interní, a poté, co se ke konci týdne objevil za stolem přednosta 1.IK, který si s mírně zaskočeným pohledem prohlížel první řadu stolů napěchovanou mediky (přijet z dovolené a vidět nás hned na zteči, tvářím se podobně), zjistili jsme, že kardiologie má sraz také v 7:30, ale zcela jinde. Pro budoucí stážisty na kardiu: Je to seminární místnost v 1.PP směrem k chirurgickým sálům, na dveřích visí nápis "Kardiologický seminář". Doteď nechápu, jak jsme to mohli úspěšně přehlížet.

Od stáže jsem si preventivně nic neslibovala, 'alespoň nebudu nemile překvapena', říkala jsem si. První den byl rozpačitý, jelikož, podobně jako přes školní rok, nikdo moc netuší, co se má s mediky dělat. Jestli je tedy nechat na lékařáku, nebo je raději poslat do jídelny. Jestli se preventivně zeptat, zda umí sepsat příjimací zprávu nebo se modlit a doufat, že při zápisu do počítače nevyhodí nemocnici do povětří z toho, jak přetíží systém.
Později týž den se ukázalo, že po přizpůsobení podmínek nás lze využít pro sekundární práce typu vizit a příjmů. Později, předposlední den praxe, se ukázalo, že by nám ta práce šla snad i rychleji od ruky, kdybychom věděli, že v MediCalcu existují předepsané formuláře zpráv. Díky.

Ranní vizity nebyly ničím náročným: Stačilo obejít pacienty, jednoho po druhém vyzpovídat, poslechnout plíce a srdce, kouknout na nohy kvůli otokům, prohmátnout břicho a ještě jednou se zeptat, zda něco potřebují. (Považuji za soukromý úspěch, že jsem na první dobrou byla schopná odhalit srdeční šelest, a že si mě pacienti nepletli s žákyní základní školy na návštěvě babičky), a celkový nález zapsat do karet. V dopoledních příjmech jsme odebírali klasické anamnézy a fyzikální nález s popisem EKG.

Jenže pak přišla předobědová pauza. Záviděla jsem mladším kolegům z druhého ročníku, že mohli být alespoň při ruce sestřičkám a sanitářům, zatímco jsem i přes snahu byla v podstatě k ničemu (to bych kecala, zvládám podpírat zdi a sedět na zadku, to se taky počítá), protože:
a) Lékařský pokoj byl miniaturní, a množství počítačů odpovídalo maximálně počtu pracujících doktorů.
b) Do medikací a MKN diagnóz, stejně tak do objednávání vyšetření a získávání výsledků doteď příliš nevidím, a v provozu se učit vypisovat kompletní zprávy by bylo o zdraví všech (asi bych z toho vyvázla bez následků, což by se ale nedalo říci o personálu. Stoprocentně ne.). 
c) Jsem medik, a už z té podstaty prakticky nepoužitelný materiál, neboť z mé pozice, kdy nemám přístup do systému, ba ani potřebné praktické znalosti, nemohu nikterak vypomoci, byť bych chtěla.

Co je ale na kardiologii báječné? Že se můžete beztrestně po domluvě vzdálit z oddělení a obejít si výkony. A vážně je rozdíl, když se lékař na sále věnuje dvěma, a nikoli dvaceti, medikům a jednomu pacientovi.

Poslední den jsem si zvertovala pacienta na Koronární jednotce (Ještě než si začnete představovat, jak běžím k zástavě, tak ne - byl to plánovaný výkon. #sorryjako). A den předtím poslouchala  srdce dextrokardiaka. A tři dny předtím viděla pacienta napojeného na ECMO po refrakterní zástavě. Viděla jsem, jak probíhá probuzení z propofolové anestezie až do paradoxní reakce, a jak rychle se do spánku zase vrací. Slyšela jsem, jak může člověk po thiopentalu chrápat, až se dostane do apnoické pauzy. A začala si v mozku, tentokrát reálně, srovnávat, co je a co není pro mě: Že musím pracovat jak hlavou, tak rukama. Že nezvládám denní sezení u počítače, aniž bych takovou pasivitu nekompenzovala alespoň ostrou pěší chůzí nemocnice - byt přes celé sídliště. Že se mi výrazně lépe pracuje pod tlakem. Že je to vlastně všechno v háji, protože při procházení základních oborů mi všehovšudy vychází maximálně 2-3 schůdné kmeny a z nich jen 5 specializací (a to jsem k některým až příliš benevolentní).

"Děvčata, a to tu medicínu vážně chcete dělat? Ještě máte čas si to rozmyslet, a jít na jiný obor." Zatímco se kardiologové snažili najít na koronarografii nové ložisko stenózy, snažil se jeden z přítomných kardiochirurgů zvrátit naše plány žen - mediček - možná lékařek. Marně.


Pozn.: Od ak.roku 2017/2018 je nutné před každou praxí v rámci FN Plzeň podepsat předběžný souhlas s praxí. Ten udělují přednostové 1.IK a 2.IK, Kardiologického oddělení a Chirurgické kliniky. Zbytek administrativy platí jako za loňských let.

Edit 22.7.2018: Drobná poznámka ke kartám od medické šatny na Lochotíně - Prosimvás, přístup do šaten během léta se zařizuje na pokladně FN Plzeň - Lochotín, napravo od vchodu D (pokud se na něj díváte z pavilonu C). Otevřeno mají od 7:00 do 14:30, ze začátku s výdejem dělali drobné ofuky, jelikož jim fakulta neposlala seznam studentů na praxích. Takže doporučuji zařizovat si přístup poslední dva týdny v červnu, popř.zajít na pokladnu až těsně před nástupem na stáž. Kartu dostanete výměnou za podpis a zálohu 100 Kč, která se vám při odevzdání vrátí. 

A najednou nebylo o čem.

11/05/2018

(Že se ze zimy stalo podezřele rychle teplé jaro, jsem odhadla podle náhlé potřeby antihistaminik a inhalátoru.)

Už je tady zas, a pro změnu nemá čtvercatý knír pod nosem, ani ulízlou patku vlasů přes čelo, nakonec snad ani tu vervu, s jakou likviduje své okolí. Letní zkouškové, největší událost od premiéry Avengers roku 2018, se nás chystá opět semlít.
A to by v podstatě bylo tak nějak všechno, co jsem původně chtěla sdělit do světa: Že nestíhám, že jsem na tom podobně, jako další třetina mediků, že bych potřebovala alespoň dvouměsíční časový bonus navíc.


Chirurgická propedeutika, Stomatologie a Farmakologie: Z deníčku malého poseroutky | LFP

4/3/2018

"Tak co, už máš hotovou anatomii?" Na medicíně neexistuje jiný předmět než klišé z Básníků, jehož úspěšné splnění činí ze studenta kandidáta na docenturu.

Po necelých čtyřech letech kompromisů, prosezeného času na nepohodlných kolejních židlí, váhovém kolísání plus a mínus pět kilogramů, po desítkách akcí, kdy jsem si říkala, že mi věnování mé dvacáté dekády života za čas v oboru od promoce do teoretického důchodu asi vážně stojí; po tom, co jsem před zkouškami pravidelně konvertovala jako agnostik alespoň k ateismu, případně začala vyznávat Sílu; po tom všem si říkám, že farmakologií to nekončí. Nekončí to ani neurologií, ani zkouškou z ára. Teoreticky to skončí státnicí z interny, ale i kdyby ne, neskončí to nikdy. Sorry, jako.

Vymyslet taktiku na zimní zkouškové čtvrtého ročníku, kdy skládáme sice "jen" tři zkoušky, z toho je ale jedna tuze výživná, druhá tuze na palici a ta třetí tuze nevyzpytatelná, bylo podobné náhodnému losování čísel v Sazka loterii (nebo Eurojackpotu). Měla jsem minimálně tu jistotu, že jsem dopředu nevěděla výsledek (A nepokoušejte se mě přesvědčit, že se dal vypočítat skrz pravděpodobnostní rovnici. Ani to nezkoušejte.).
Když jsem pak o službě v práci přemítala, zda by nebylo snazší naučit se nazpamět zlaté stránky a poštovní směrovací čísla Texasu, došla jsem k rozhodnutí, že farmakologie počká, a raději půjdu na předtermín z chíry.


Krátké pojednání o nepovinné praxi II: Praxe na záchranné službě

18/1/2018

Za zadním oknem je tma, v rytmu stroboskopu se mihne do skel modré světlo majáků. Hodiny ukazují půl jedné ráno (nebo večer, podle přístupu pozorovatele). Do klidu velkoměsta se ozývá siréna. Sedím připoutaná v zadní části záchranného vozu, dívám se na ubíhající silnici, šedo-bílý pruh uprostřed zorného pole.
V šeru kabiny zavřu oči, opřu se do sedačky. V hlavě mi zazní jediná věta: "Příště si vezmu kinedryl, jinak se jim tu pozvracím." Nechoďte na záchranku, pokud se vám v autech dělá špatně.

Na naší fakultě existuje volitelný předmět "Praxe na záchranné službě". Celková časová dotace činí 30 hodin, zápočet je udělován na Ústavu biofyziky a je ohodnocen 2 kredity.
V anotaci na sisu ani na wikiscriptech jsem se ale příliš detailů o předmětu nedozvěděla. Takže je píši teď jako dovětek z empiricky získaných poznatků (Pozn.: čili tento článek je primárně určen studentům LFP, což samozřejmě nevylučuje přítomnost dalších čtenářů.)


O upřímném předsevzetí

24/12/17

"Hlavně aby to nebyla rakovina," povzdechl si pacient, když jsme byli na odchodu z pokoje. Jeho žlučník mi při vyšetření břicha pohmatem dost silně odporoval, téměř to vypadalo, jako by mi chtěl skrz břišní stěnu vynadat, cože jsem se opovážila na něj sáhnout, podobně jako má imunita, která se rozhodla, že před vánoci je nejlepší čas na řešení kapénkové infekce horních cest dýchacích.

"Víte, ona to ale rakovina je,"prohlásil pak vyučující za zavřenými dveřmi pacientova pokoje. Přišel na mě, krom návalu kýchání a svědění v nose, i jeden z medicínských "to si ze mě snad děláš prd-" momentů (takových mívám dost, zejména ve spojitosti s interními obory). Nasálním hlasem jsem se po zvažující diskuzi s kolegyní zeptala, zda se tedy diagnosa pacientům říká včas, a zda se jim říká vůbec. Z té odpovědi jsem rozpačitá doteď.

čtou mě