Bez Kofeinu

5 věcí, co mě neskutečně vytáčí #2

Nepravidelná dávka negativismu, zášti vůči lidem, světu a celému vesmíru, servírovaná po doušcích ve vstřebatelné formě. Časosběrná evidence. Opovažte se odporovat.

1. Moravština
Nevím, jak k jejímu vzniku mohlo dojít. Jestli to bylo dlouholetou izolací Moravy od Čech (protože přeci byla Velkomoravská říše, a ne Velkočeská říše, jejíž území v té době patřilo Němcům a potulným kmenům lapků a násilníků), zda je to tou nepřekonatelnou vzdáleností do Jihlavy (to je ještě Vysočina, pánové - a dámy) nebo za to může nějaká genetická mutace.

Prosím vás, proč to děláte? Proč komolíte tak sofistikovaný jazyk, jakým je čeština? Co z toho máte? ("Tak, a teď si hezky nafackuj, a přečti si po sobě všechny dosud publikované články, protože tolik gramatických chyb a nevhodných slovních obratů jsme jaktěživ ještě neviděli. A taky si za každé použité 'tuto' udělej puntík na čele. Budeš za chvíli tečkovaná jak po neštovicích.")

2. Focení jídla na Instagram (sepsáno 5.2.2016)
Představte si: Hrabete se půl hodiny v hlíně, a najednou najdete tučného, jistě výživného červa, který se vám svíjí na dlani. Lačně po něm pokukujete, už se ho chystáte pozřít, když tu najednou si vzpomenete: "Instáč!". Z kapsy vytáhnete smartphone, červíka nainstalujete do vhodné pozice (mezitím vám dvakrát spadne na zem a jednou vypustí nějakou ohavně páchnoucí tekutinu, co se vám okamžitě přilepí na kůži a zaschne do tmavohněda, takže teď to vypadá, že jste vykonali potřebu a po ruce jste neměli lopuch, ale, no - ruku.) a zmáčknete spoušť. A teď, dobrou chuť.

Že si lidé fotí nohy nazuté do běžeckých bot, s popiskem: "Dneska 5 km. No pain, no gain.", jsem už tak nějak pochopila. Můj kulturní rozvoj se ale za touto fází zastavil a stagnuje, protože nemůže přijmout fakt, že existují i jiné fotky, kde se na odiv vystavují růžovoučké dortíky s kakaovou polevou a kávou v bílém hrnku potisklém slovy "Keep calm and fuck.".

Příběh ze života: Po zkoušce z topografie jsem si zašla (za odměnu) do Kollárovky (menza) na jídlo. Nevěřili byste, jak člověku vyhládne, když si nemůže vzpomenout na rozvětvení n.infraorbitalis. U protějšího stolu si zrovna k obědu sedl jeden ze studentů. Než se chopil příboru, chopil se mobilu, a se zručností profesionála si v přiměřené vzdálenosti (cca 30 cm od talíře) nafotil kuřecí plátek v medové omáčce s gnocchi.

3. Hrajeme si na prudérní viktoriány. (Sepsáno v září 2016)
Víte například o tom, že v době viktoriánské Anglie byly stoly přehozeny ubrusy, jejichž délka sahala až k podlaze? A to proto, aby někdo ze spolustolovníků nezahlédl vaše kotníky (protože děvčata, vy byste měla odhalené jenom ty kotníky, zbytek nohou by byl navléknut do spodků a převrstven 4 sukněmi. - "Klimatizaci pro všechny a zdarma!"). Kdyby se to stalo, kdo ví, jak by celý večer skončil. (Pravděpodobně byste do devíti hráli bridge a v půl desáté prohlásili, že jdete spát.)

Od úmrtí paní Viktorie a pana Edwarda uplynulo více jak sto let. Ve 21. století není v pořádku užívat marihuanu a tvrdé drogy; není vhodné procházet se městskými sady nahoře bez (to platí zejména pro ženy); pokud se v odpoledním vysílacím čase ozve v rodinném filmu slovo "debil", Rozhlasová rada začíná kutat zákopy, pán v kostkovaném obleku s plechovou vojenskou čepicí na hlavě roztáčí sirénu a všeobecně vyvolává poplach, protože: "Tohle je válka, hoši. Blitzkrieg!"

A paradoxně je v pořádku: Vysílat reklamu na pivo a alkoholické nápoje v odpoledním programu. V hlavním vysílacím čase (20:30) dát akční thriller, který začíná a končí postelovou scénou, a během kterého vystřídá hlavní postava tři milenky a jednoho milence, revolver, loveckou pušku, kalašnikova, samopal americké výroby a deset granátů. Ve večerních zprávách ukazovat autentické záběry na zmasakrované děti po teroristickém útoku na základní školu. Mít přístupné internetové porno stránky bez jakékoli regulace (Dobře, tohle zas tak ožehavý problém není. I když...). Tolerovat vulgární mluvu mezi rodiči a mezi širokou veřejností a autoritami.

Hrubneme. Prasíme se. Morální hodnoty si odešly na vandr, a pravděpodobně to vzaly přes Mléčnou dráhu, takže je zase na dlouhou dobu neuvidíme. Tolerujeme kde co (mnohdy oprávněně, mnohdy ne), durdíme se nad detaily, ale celek nám uniká ("A už zase mluví v plurálu, jakoby si neuměla zamést před vlastním prahem.").

Nicméně viktoriáni přesně seděli k přísloví "Navrch huj a ve spod fuj." Aby se žena dokázala uživit, pracovala částečně jako služebná a částečně jako prodejná děva. A mimomanželské etudy byly tolerované natolik, že vlastně muž bez milenky byl tak trochu za blázna.

4. Čekání na Sherlocka (Sepsáno 15.12.2016.)
Potají si píši do deníčku žebříček TOP 10 zločinců novodobých dějin. V popředí velí Stalin, za ním Hitler a Mengele, následováni G.R.R.Martinem, Napoleonem a Kim Chung Unem/Ilem, a ještě než sama završím desítku, zabírá osmou a devátou pozici dvojice Moffat a Gattis. Ďábelské duo, páreček vyvrhelů, trýznitelé a sadisti, jež se ukájí nad zmatenými obličeji fanouškovské základny, která poslední tři roky od závěrečného dílu třetí série, resp. rok od vánočního speciálu, plní instagram, twitter a facebook fanarty, teoriemi o Johnlockovi, vizemi budoucnosti a odkazy na zaručené zprávy z interní produkce seriálu (Jsme jako mravenci, kterým zlovolné děti přeházely pozice jehličí a umetly pachové cestičky, a teď zmateně pobíháme kolem mraveniště a nemůžeme se dostat domů ke královně. "You should see me in the crown, honey.").

Pořád si opakuji: "Kdybych tehdy bývala kámoše neposlechla, a Sherlocka si nepustila, jaký bych asi vedla život?" Poklidně bych se učila patolu, nesjížděla co půl hodiny IG, abych zkoukla nejnovější příspěvek mého oblíbeného účtu, nepokukovala po Funko Pop figurkách Johna Watsona a Jimma Moriartyho, netrávila volný čas bingewatchingem všech sérií a speciálů (a přitom se nenaučila téměř všechny repliky nazpaměť), nesnažila se najít a koupit modrou šálu (#Sherlock), nestresovala se tím, že neovládám umění dedukce (a nikdy ani ovládat nebudu, při mé bystrosti a intelektu) a nezáviděla obyvatelům UK, že uvidí první díl čtvrté řady ještě dřív, než já.
(Víte, kde zhruba začátkem ledna budu? Totálně v zadeli. S nervy v kýblu. Úplně v háji a ještě dál.)

Čiže čtvrtý "hejt" bych měla svézt nejen na autorský pár, ale i na kamaráda, který se jen tak mimoděk čtyři roky zpátky cestou z čajovny rozpovídal o "Skvělém seriálu, který musím vidět!".

5. "Tvůj šatník nehýří barvami."
"To jsou káči!" Prohlásila mamka, rezolutně mi hodila ovladač a se slovy: "Na. Přepni si to kam chceš. Já se na to už nemůžu dívat." mě nechala samotnou s pořadem Popelka a výběrem patnácti televizních stanic (nebudu mlžit, jakmile se mi dostala do rukou taková moc, ihned jsem přepla na Spongeboba).

"Bože můj, holka, vždyť jsi mladá, oblíkej barvy, dokud můžeš!" Tohle by spíš bylo na psychologa/psychiatra, ale mně je v té černé, tmavě šedé a noční mořské skutečně dobře.
Při mé barevné škále už není cesty zpět, a koupě pastelově zeleného svetru s růžovými puntíky rovnala by se módní tragédii. Snažím se starší generaci vysvětlit, že má smuteční róba není projevem Existencionalismu nebo Nihilismu (Popravdě - je.). Marně.

A tak Osman Lafita pláče, a má jediné štěstí, že mě ještě nikdo do Popelky nepřihlásil (A ani nepřihlásí!), protože by se rozplakal ještě víc, a slzami by se pravděpodobně uzalykal.
Pozn.: https://winterinparis.blog/2017/02/07/jsou-jen-tri-moznosti-jak-muzeme-vypadat-v-cerne-barve/ ... Abatyše, prostě.

Hate číslo šest, i když by tu správně ani být neměl, protože je přeci pouze pět hateů: 
Denial, denial, denial. Zatímco tu řeším paradoxy historické éry, někde jinde se zrovna taková období píší a přepisují. Pro mě to má tři důsledky: a) Štve mě, že u toho nejsem; b) Jsem ráda, že u toho nejsem; c) Mám výčitky svědomí, že u toho nejsem.

"Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize." - Dante Alighieri
A s touto bombou se pro dnešek loučím.


Propeudetika, Imunologie, Mikrobiologie a těžký agravismus | LFP

07/02/2017

Z deníčku malého hypochondra: "Milý deníčku, dneska ráno jsem se probudila. Samotný fakt, že ještě žiji, mi dodává na naději, že přeci jen večer ulehnu ke spánku v plném zdraví. S chorobnou urputností vyhledávám na sítích příznaky symptomů a skládám je do nových syndromů, které po mně jednou na Šikláku pojmenují." To jsem ještě patologii ani neotevřela.

Interní propeudetika

Můj vztah k interním oborům bych definovala jako vztah snachy a tchýně - obě víme, že se nemáme rády, já se však alespoň snažím vyjít jí vstříct a nedělat zbytečné ofuky. Rozumějte: Když se rozhodnete již v pravěkých dobách základní školy, že chcete dělat patologa (s dětskou naivitou si to myslím stále, ale běda mně - pošetilé, až přijde letní zkouškové. Čili "Nechval dne před večerem."), shledáte spoustu ("Řekni to nahlas. Řekni to!" - "Dobře. VĚTŠINU.") předmětů zcela redundantní. Zajímavou, ale zbytečnou. Na propeudetice jsme totiž chodili za živými pacienty, od kterých jsme lstí a vhodnou skladbou otázek měli získat anamnézy, tvářit se, že fyzikálnímu vyšetření rozumíme, a že tu nejsme za pitomečky, kteří dostanou vyhubováno, protože existují (Zdravím sestry z pátého patra.). Z předmětu jsem rozpačitá, stejně jako z představy, že bych z něj měla státnicovat ("Za tři roky na pracáku!").

Učební materiály: Souboj Chrobák vs Klenner. Odvěcí rivalové, kteří se do krve bijí o přízeň svých čtenářů. Chrobáka mi bylo líto, především proto, že jsem z knihovny dostala salátové barevně podtržené vydání, které na mě z hloubi školní tašky usedavě plakalo. Dala jsem mu šanci, která se celkem vyplatila. Fyzikálu jsem tedy čerpala z něj a z webu: http://new.propedeutika.cz/. EKG z Hamanna (skripta se dají stáhnout na stránkách patofyziologického ústavu) a zbytek kombinací wikiscripta a wikipedie.

Historka o tom, jak jsem vybírala fonendoskop: https://bezkofeinu.blogspot.cz/a-co-v-tom-fonendoskopu-slysis.html

Imunologie

Nebavila mě. Praktika mě nebavila. Přednášky mě nebavily ("Byla asi jen na dvou, pšt."). Učivo mě nebavilo. Když jsem předstírala, že se učím na zápočet, rozuměla jsem látce jen zpola. Nedala jsem ho.
Napodruhé se ale stal zázrak (Nebo mi spíš už zásadně teklo do nohavic.). Najednou mi imunologie dávala smysl, najednou byla logicky postavená a lehce zapamatovatelná. Najednou jsem si diagnostikovala Sicca syndrom, hyperIgE syndrom, RS a Ataxii-teleangiektázii. A bavilo mě to. Poučením pro příští generace zoufalců, kteří zápočet nedají napoprvé, budiž tedy fakt, že napodruhé je všechno daleko snazší, a že s takovým objemem znalostí vytřete zkoušejícím zrak. 

Učební materiály: Neučila jsem se z Bartůňkové. Jakmile má nějaký text podmět, přísudek a milion přívlastků, jsem v koncích. U běžné literatury mi podobná větná skladba nevadí (Bylo by, koneckonců, prapodivné číst Harryho Pottera stylem: Harry - kouzelník, sirotek. → vychován u pěstounů. ! Šikana ! Nástup do Bradavic; Pozn.: Nástupiště 9 3/4 ), ale u učebnic ano. Ústav vydal (zatím) šest skript (viz Mefanet), z nich jsem se pokoušela učit, ale narážela jsem na obdobný problém v případě jedna. 
Tudíž bych na tomto místě ráda poděkovala Martinu Žůrkovi, který vypracoval v minulých letech otázky, protože je sepsal dobře, kvalitně a bez větších chyb. 

Mikrobiologie

Budu se chvástat? Jasně, že jo. Mikra se totiž dá naučit za pět dní. Ale stálo mě to nervy, asi šest hodin civění na youtube nebo facebook, dvě přečtené knížky zcela mimo učební plán, komunikační bariéru mezi rodiči a ostatními lidmi, na které jsem byla po necelý týden neuvěřitelně protivná, osm misek ovesné kaše, tabulku čokolády a dohromady jedno odpoledne na běžkách. Na zkoušku jsem šla s tím, že budu historicky první osobou, kterou z mikrobiologie vyhodí. Nevím, jak se to stalo, ale v indexu mám Áčko.

Učební materiál: Vypracované otázky - nejsou sice seřazené podle nové osnovy, v obecné části pár témat chybí, ale na zkoušku takového kalibru to stačilo. Pro nadšence doporučuji stránky: http://mikrobiologie.lf3.cuni.cz/

"Můj milý deníčku, z pohledu na západ slunce se mi rapidně přitížilo. Obávám se, že do postele již neulehnu a skomřu za svitu vycházejícího měsíce na záduchu nebo jinou podobnou nemoc. Včera jsem měla zesílenou bronchofónii a jemný vlhký chrop malého kalibru v oblasti apexu pravé plíce. Bylo by možná na čase pořídit si voskované boty a čekat."

Crooney

14/01/2017

(Tři dny do zkoušky. Dále zdravím spolubydlící, která si to tu možná bude číst.)

V závislosti na psychickém vyčerpání (které jsem jakživa nezažila, protože nemám ve zvyku kácet se hned při prvním neúspěchu, ale raději pozvolna vařit veškeré emoce a čekat, až jednou přetlak odklopí poklici) volím na odreagování různě dlouhé trasy MHD, a od cílových zastávek mířím na kolej pěšky (nejlepší rekord eviduji z roku 2015 trasou Doubravka - Heyrák).

Tentokrát jsem vyjela tramvají č.1 na Mikulášské náměstí, s plánem přejít řeku, projít kolem zimního stadionu a borské nemocnice klikatými ulicemi postsocialistických čtvrtí až k zastávce U práce.

Dálkové plavání za zubní vílou.

25/12/2016

(Skoro to až vypadá, že napodobuji Irisinu Vánoční zubničku.)

Plavu. Téměř ve všem, ale ve vodě nejčastěji. Nejsem kdovíjaký přeborník, dvě hodiny týdně mi bohatě stačí, a mému stylu: "Předstírám, že plavu kraula, ale ve skutečnosti se topím. Prosím, pomoc." taková časová dotace naprosto vyhovuje.

Od začátku roku mi bylo stále záhadnější, proč se mi rekurentně kazí jeden z mých zubů. Že by to bylo stravou, jsem nepochybovala. Obhájit si čokoládu před sebou samou už nezkouším, poctivě ji spořádám, a mám na pár dní pokoj. Nicméně i přes dlouhodobé vynechání cukrového dopingu se stav nelepšil.

Citace

01/12/2016

"Když máte to studium rozložený do šesti let, tak to přece nemůže být tak těžké."

"Nevím, na co si stěžuješ, když vám tu praxi platěj."

"Jak to, že to neumíš, když jsi na medicíně?" (Obvykle z úst sester, které jsou překvapené, že fakt neumím podat klystýr nebo namíchat roztoky.)

"Prosímtě, už máš anatomii za sebou, teď už to je přece dávačka."

"Hele, když jsi na tý medicíně, tak bych potřebovala poradit. Bolí mě - (dosaď cokoli)."

"Stejně to máte jednoduchý, když nepíšete žádný diplomky a tak."

"Plzeň? No jó, to máš raz dva."

"A fakt chceš odejít do zahraničí? Slyšela jsem, že doktor u nás bere šedesát čistýho."

"Jak dlouho nejvíc ses učila na zkoušku? Tak čtyři - pět dní?

"Nevím, proč to tak hrotíš, stejně budeš jen předepisovat mastičky."


"A jak to zvládáš psychicky? Bereš už nějaká antidepresiva?"

"Ty seš vopravdu debil, když chceš dělat soudní."



Pozn.: Bude průběžně doplňováno. Stay tuned!

čtou mě