Bez Kofeinu

Takže ty se bojíš smrti.

Optimistické čtení do dalšího semestru. Jinak to přeci ani neumím.

Strach je přirozenou součástí našich životů. Dokonce je vlastností natolik vitální, bez které by se živočišné druhy nemohly efektivně rozvíjet, a genetická informace by utonula v pohřebišti dějin, neboť by jedinci bez zdravého respektu z nepřátel hynuli v mezitlupových bitvách, končili by pokousaní a spořádaní šavlozubými tygry, rozmačkání osrstěnými nosorožci nebo obtěžkáni tíhou pijavic, protože vlezli do neznámého pralesního jezera.

Kdo se nebojí, nechť hodí kamenem - a někoho trefí, ten někdo po něm ve zlostném a agresivním křiku vyběhne s napřaženou pěstí a divokým výrazem vendety ve tváři - a čeká. Necítíš nával adrenalinu? Divný pocit kolem žaludku (nebo v kalhotách)? Bušení v hlavě a pulzující spánky?

Můj strach je jeden. Jmenuje se smrt.

V necelých čtyřech letech jsem pobíhala po domě plném neznámých lidí v černém oblečení, s neurčitými výrazy ve tvářích. Z dětské perspektivy mi všichni připadali jako vysocí tmaví havrani, bytosti z jiného světa, mezi kterými jsem se proplétala, semtam se mi dostalo chlácholivého pohlazení po hlavě nebo kremrole do ruky. 
Pokud jsem nebyla schopna v ten den řádně pochopit smysl celé akce, pochopila jsem jej až několik nocí poté, když jsem se uprostřed tmy vzbudila, zašeptala do tichého pokoje poslední oslovení, a můj mozek byl spokojen, vypnul, a já se pohroužila do hlubokého spánku. Do malé smrti.

Uběhlo sedmnáct let, znovu jsem stála na podobném místě. Kolem mě lidé v černém, tváře, které jsem nepoznávala, se kterými jsem se nikdy neviděla. Komíhající se jako špatně postavené kuželky v prostoře, upřeně zahleděni na faráře a uzavřenou rakev. Některá ústa šeptala modlitbu, některá stáhla rty do úzké linky nebo se křivila pláčem. 
Vzpomněla jsem si na scénu z minulosti, opuchlý obličej se nemohl řádně dodechnout, po tvářích se mi kutálely obrovské slzy, a s hysterickým štěkáním jsem rodičům sdělila, že se bojím umřít. Bylo mi pět roků a pro takovou scénu jsem neměla pořádný důvod. Z ničeho nic mi v hlavě začala rotovat smyčka: "Až umřu, co se mnou bude?" Vzali mě do náručí, a přes opakované snahy o uklidnění nakonec zazněla věta: "Smrti se nebojím, akorát mě štve, že je navždycky." Zabrala. Malá já se uklidnila, vzala v potaz logický argument, který pokládal smrt za něco nevyhnutelného, něco, s čím stejně nemohu nic udělat. Nebýt této věty, pravděpodobně bych o několik let později brečela s ostatními. Mít ale takovou myšlenku zakotvenou hluboko v podvědomí znamenalo, že jsem se rozhlížela kolem sebe, pozorovala ostatní, a nakonec se pousmála. Nemělo smysl truchlit, věděli jsme všichni, že se konec blížil jistými kroky, že není možnost, jak jej odvrátit. Že staří lidé zkrátka umírají. O trochu častěji, než ti mladší. 

A pak přišel záblesk vzpomínky. Zimní ráno, promrzlá chodba. Byli jsme podezřele tišší, nemluvní, profesoři kolem nás chodili po špičkách, a ranní hodina matematiky s původní slibovanou písemkou na funkce nakonec probíhala jako dobrovolné opakování rovnic o třech neznámých. 
"Musím říct, že se mi do vaší třídy chodilo už líp." Nám také. Bylo to tu znovu - historická paralela dvou kluků, kteří zemřeli při dopravní nehodě, každý v jiné době, oba čerstvě plnoletí. Mladí, neklidní a především mrtví. A i když atmosféra hromadné tryzny byla nepříjemná, orientovala se na nynější prostor a čas, věděla jsem, že tohle už tu bylo, že jsem byla v podobné situaci roky předtím, a že teď stejně jako minule mi brek nepomůže. Tohle je život a musím jej brát tak, jak je.

Vyrostla jsem v prostředí, kde se "nebrečí nad rozlitým mlíkem", ale vezme se hadr a kýbl s vodou, nepořádek se uklidí, a pokračuje se dál. Druhá část rodiny takový přístup neovládá, uzavřela se do sebe, ztratila zájem o žití a bytí, obviňuje a obviňuje se. A urna s popelem stále stojí doma na polici a těžko se někdy přiblíží den, kdy bude vysypána nebo alespoň odklizena z přímého dosahu, protože závislost na prachu je obtěžkávající a hlodá v mysli chodbičky otázek: "Co kdyby?".
Jenomže žádné "Co kdyby" nikdy nebude. Leda bychom připustili existenci paralelních vesmírů a doufali, že v té jiné alternativní realitě dopadneme lépe. Kam by se pak ale poděly vesmírné zákony a postuláty: "Každý začátek má svůj konec?" A každý konec má svůj začátek?

Někdy mě udivuje představa ostatních o samotném konci. Víra v posmrtný život, přechod v jinou živou formu, dosažení Nirvany nebo absolutna. Nemáme tolik důkazů, abychom mohli tu či onu teorii připustit nebo odmítnou, a přesto jsem schopna bez zaváhání říci, že pro mě je smrt konečnou stanicí, za kterou už nic není. Jen tma a prázdno a nebytí. Můj výklad smrti, se kterým se ne všichni ztotožňují, a který může být pro ostatní nepříjemný. Je-li něco nevyhnutelné, pak se tomu nehodlám bránit, dokonce doslovný deadline vítám, neboť vím, že mám odměřený čas, a s časem se neplýtvá (Proto sedím u počítače a ťukám tento hluboce fylosofický článek, že jo.). Ne všichni jsou schopni si svou konečnost připustit.

Smrt je tabu, je vzdálená postmoderní společnosti, z původního fetiše se stal předmět nežádoucí, báje fantaskních představ promítaných na obrazovky vykreslující lidský konec jako armagedon. Kam se poděla ta dobrá smrt - přijímaná, smířlivá, nevyžadující zaryté mlčení (protože se o některých tématech prostě nemluví)?
"Kam se poděla smrt?" Kolotoč otázek mi rotoval v hlavě zatímco jsem se z okna dívala na noční oblohu a skrz mraky prosvítající měsíc. Co se mnou bude, až zemřu? Jak budu smrt vnímat? Jaké to bude, nedýchat? Kam mě pohřbí? Jak bude vypadat planeta za několik miliard let? Jaký bude konec vesmíru?
Dobře vím, že navazující řetězech otazníků mi nedělá dobře - rozbuší se mi srdce, kolem žaluku rozlije nepříjemný pocit na zvracení, hučení v hlavě graduje, abych si zachovala alespoň špetku vědomí, začnu hyperventilovat, to ale znamená, že se mi setmí před očima, a abych nespadla, musím se pevně chytnout prvního opěrného bodu. Čím horší jsou projevy, tím přímější otázky vyvstávají, tím reálněji si představuji, jaké to bude, až zemřu (nebo budu umírat). A pak se stačí zhluboka nadechnout, rozvalit se do židle a říct si, že s tím stejně nic nezmůžu. Všechny somatické projevy vymizí.

Můj strach je jen jeden. Jmenuje se smrt. A ano, fakt, že si vybírám obory s ní pracující, je do značné míry autoterapií šokem, přivykáním si na podmínku, pod kterou tady žiji, a kterou jsem přijala.

"Jsme tu jen na návštěvě, tak na co si kazit život." Prohlásila babi, když jsme drbaly příbuzné. V pozadí běžel seriál Komisař Rex, a právě dopadli pachatele.

Pozn.: Tohle byla přímá exkurze do způsobu mého myšlení. Ničeho osobnějšího se ode mě už nedočkáte.
A pro zájemce uvádím ještě odkaz na youtube kanál Ask A Mortician. Jak jsem psala výše, o smrti se nemluví, resp. mluví, jsou to ale tiché, opatrné věty, které nemají zraňovat, jsou opředeny hrozivou aurou zakázaného tajemství. Žije se teď a tady a na konec se nepomýšlí (nebo se nechce pomýšlet). Takže jsem ráda, že existují lidé jako Catelyn, kteří pracují v oboru, a snaží se ostatním smrt (a pohřebnický průmysl) trochu přiblížit. Přeci jen - skončíme tak všichni, a není špatné vědět, co mě čeká.

Když mám tedy ten třeťák za sebou.

5/8/2017

"Když jsou vám dva roky, tak jeden rok je pro vás padesát procent života. Ale když je vám dvacetsedm, jsou to už jen procenta tři." Thomas Ridgewell o tom, jak je čas relativní.  A čím méně procent, tím rychleji vše ubíhá. V pěti letech se rok táhl jako med z pláství, a o osmnáct zim později nestíhám otáčet stránkami kalendáře. Dostávám se blízko k hranici, kdy si budu moci říct, že je mi za pár let třicet.

Nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že bych se dožila poklidného stáří. Zkrátka s mojí povahou a štěstím na náhody budu ráda, pokud sfouknu padesát svíček, jenže za dvacetsedm let už možná vyčerpáme veškeré zdroje parafínu, a včely do té doby vymřou, takže nakonec budu na té velkolepé párty sedět sama u čtvercového stolu bodově osvětleného zaprášenou žárovkou visící ze stropu ponuré kuchyně, jejíž zbytky tonou ve tmě, se špičatou pruhovanou čepičkou posazenou šikmo na hlavě, s frkačkou mezi zuby, netrpělivě sledující piškotový dort a nástěnné hodiny, aby konečně odbily půlnoc, a s jejich úderem se kuchyní rozezní smutné zahvízdání a melancholický popěvek "Hodně štěstí, zdraví." S poslední repeticí padnu mrtvá obličejem do dortu, korpus topící se v čokoládovém krému na padrť a cákance zbytků náplně roztříštěné po stole. Jo, takový konec bych celkem brala.
Jestli mi nějaký ročník ubral v naději na dožití, byl to třeťák. Usoudila jsem tak poté, co jsem se v DMku přistihla, že instinktivně a automaticky nesahám do řady "Péče o mladistvou pleť se sklony k akné", ale do produktů z kolekce "První vrásky" a "Stop aging".

O klukovi, který se ztratil

24/7/2017

Do zdi mezi kabinetem německého jazyka a školníkovým kutlochem suverénního státu je zabudována mramorová deska se jmény vyvedenými v plagiátu zlata. Proklusávala jsem kolem ní většinou s cyklistickou helmou na hlavě a rukavicemi na rukou ("Nepovídej, my si mysleli, že jsi je měla nazuté.") po tři roky, a nikdy mě nenapadlo zastavit se, riskovat, že na hodinu přijdu o trochu později (Přestože vyučující chodil zásadně až na druhou čtvrtinu předmětu.) a přečíst si, kdo si vykoledoval tu veřejnou palbu upírajících zraků z protilehlého schodiště a průvanu z přilehlého hlavního vchodu.

V polovině třetího ročníku si nás profesor češtiny vyvedl na onu dlouhou chodbu s vysokým klasicistním stropem, vymrzlou takovým způsobem, že nám od úst unikala pára (Protože kdo nechodil na naše gymnázium, neví, co je zima. Ročníkům po nás už vyměnili okna a začali topit, já bych ale za nic nechtěla vyhřáté učebny a chodbu bez ledovky.), a stoupl si přede dveře kabinetu jako blokáda Berlína. Titubovali jsme na schodech, adolescentně unuděni životem, mnozí unuděni humanitními vědami, ti druzí mnozí unuděni přírodními vědami, a dívali jsme se na češtináře. Jakákoli věta, která z něj vypadla, byla souvětím, a tato souvětí skládal do prozaických monologů. To bylo jediné, čím jsme si v ten moment byli jisti.

Patologické léto | LFP

2/7/2017 
"Bude to dlouhé. " BezKofeinu, 2017 

Patologie

"Získali jste: 47/60 bodů." Zatímco ostatní studenti s úlevou vydechli, mou jedinou reakcí bylo: "Dozadele." Do mikroskopů a ústní části mi zbývalo necelých 18 hodin.

Po 3 měsících učení jsem měla jít na zkoušku, na niž jsem subjektivně nebyla připravena - rozhodně ne psychicky. Strašák ročníku, předposlední skutečně vyhazovací předmět, který rozhodne o tom, zda prolezu dál.
V hlavě se mi začaly promítat všechny pitvy na praxi, při kterých mě mladý zkoušel z patologie, a stále se podivoval nad mou blbostí: "Střílíte." - "Na to se vás taky budou ptát." - "Vždyť je to úplně jasný." (A nejhorší byla představa té potupy, až mě ze zkoušky odešlou do patřičných končin, a já pak nastoupím v pátek na praxi, a budu nucena těm dvacetidvěma tvářím - plus minus deset hlav, aby se neřeklo, sdělit, že jejich adept to prostě nedal. Ono by to bylo ale jedno, protože hned ráno na pitevně jsem ze sebe dokázala vytvořit solidního vola. Jako vždy.)

Mezitím, co jsem připravovala příbuzenstvo ("Takže sebe.") na katastrofu, jsem za a) Stihla exkurzi na záchranku; za b) Stihla projet Obecku, specku a onkolu během 7 hodin. Ke zkoušce mi to bylo zcela k ničemu, alespoň jsem ale na Šiklák nejela s výčitkou, že jsem se do materiálů nepodívala (Beztak jsem si ten štos z půlky deštného pralesa nesla s sebou - pro jistotu. A všichni se diví, kam ty stromy mizí.). Nějak to dopadlo.


Vzdělání jako hodnota: Kolik stojí medicína | LFP

17/6/2017

Další z interzkouškových článků, forma prokrastinace, chcete-li, vyplňující tu duševní prázdnotu mezi patologií a patofyziologií.

O medicíně se tradují spousty polopravd, omylů a mýtů, které se nepokusím vyvrátit, protože "Na každém šprochu pravdy trochu.", a punc exotiky a tajemna si přeci takový studijní obor ponechat musí. Ale u jedné báje výjimku udělám: Finance.
Nebo také přehled všech výdajů a téměř žádných příjmů, které mě i vás, jako studenty, čekají od okamžiku podání přihlášky po třetí ročník a ještě dál, dostaneme-li se dál.

Pokud to shrnu slovy průměrného medika, který se přes rok na brigády nedostane, v létě se učí na zářijové zkoušky, a dohromady se za celý rok podívá nejdále do Prahy na odpolední výlet (true story), stojí to za starou Belu. Za starou Belu by mohl stát i tento článek, kdybych ho pojala vysloveně výpravně (což nikdo nechce), a tak shrnuji základní poznatky o študých chudentech, tabaje nemáku do otázek a odpovědí.


čtou mě