Bez Kofeinu

Tak ty bys chtěl na medicínu.

Demotivační článek pro všechny bývale-budoucí uchazeče. Krátké zamyšlení předtím, než si nasadíte růžové brýle, vyplníte přihlášku a zaplatíte poplatky.

Kdyby mi kdokoli řekl čtyři roky zpátky, že 9. listopadu léta páně 2017 prosedím den nad vypracovanými otázkami z farmakologie, v mezičase si střihnu přednášku z interny, dojdu nakoupit jídlo k večeři a odeslat balík do Ostravy, položila bych mu ruku na rameno a prohlásila: "No, to je sice hezké, že mi to tu říkáš, ale prosímtě, v pondělí máme odevzdat první verzi divadelní hry, a tebe bych potřebovala obsadit do role Střeleného Pírka." Říct mi něco podobného před týdnem, pokývala bych hlavou, a pak prohodila nějaký nejapný žertík. 

V posledních letech se z nějakého důvodu rozmohl trend podávat si přihlášky na lékařské fakulty jako první volbu. Že jsem byla jedním z následovníků tohoto fenoménu, nemohu popírat. Je to skutečně tak.
Nelze říci, že by převis uchazečů ubíral počty přijatých studentů jiným oborům. Technické školy stále povedou prim (Protože, a to píši zcela upřímně: Kdybych neflákala matematiku, a na konci gymnázia se měla rozhodovat, kam nakonec půjdu, těžce a důkladně bych zvažovala, zda by potravinářská chemie nebyla lepší volbou - studium je o rok kratší, odborné, vědecky orientované a v praxi alespoň v počátečních letech lépe ohodnocené.). Humanitně zaměření mi teď benevolentně odpustí, jelikož je v rámci zachování čistého ovzduší nebudu příliš zmiňovat. 

Na medicíny se aktuálně hlásí silné ročníky, plus tlak ministerstva na zvyšování počtu studentů bude mít do budoucna prostý následek: Nebude místo, kde nás reálně učit (Spolužáci si teď vzpomenou na vyděšené výrazy našich vyučujících, kteří při prvních hodinách jen nechápavě kroutí hlavou a diví se, že i ve čtvrtém ročníku jsme schopni vytvořit kruhy po dvaceti lidech. "To v minulých letech ale takhle nebývalo."). Je nás moc, a se vzrůstající kvantitou klesá zároveň kvalita - jak nás, studentů, tak výuky.

Následujícím prohlášením se stanu černou ovcí medické bloggerské komunity (a v reálu si budu muset obstarat bodyguardy, protože mi za rohem koleje někdo omylem šmátne pěstí přes můj drahocenný obličej. Esteticky by to taková škoda zas nebyla, spíše bych se bála o dočasné poškození mozkových funkcí. To by už problém byl.), ale faktem je, že úroveň uchazečů a přijatých ne zcela koresponduje s nároky fakulty na studium a výsledky. Zkrátka na plná ústa řečeno: Dostanou se i ti, kteří na školu reálně nemají. 
A nevím, čím to je. Nelze nikomu upírat jeho sny a naděje, přeci jen mám v okolí takové, kteří proplouvali se čtyřkami celou střední a teprve na medicíně našli smysl a excelovali, nebo se dostali až napodruhé a zvládají. Jenomže všichni do jednoho byli a jsou schopni najít a využít vnitřní motor a jet na plné obrátky, nezvolňovat. Nenechávají si ujet peleton přes horizont, přestože další cesta povede z kopce dolů a nemusí se tedy šlapat. Dokážeš šlápnout do pedálů?

Mám takový divný pocit, že nám, mladým (včetně mě), částečně chybí sebereflexe (Ona tedy absenduje i u starších ročníků.) a objektivní posouzení situace. Bilanc nad otázkou, zda zvládám nebo ne.
Nelze utíkat z boje po prvním kopanci do gluteální krajiny, jenomže se lze účinně takovým bitkám vyvarovat již předem. Mácháme si ústa v blátě po celé roky. Někteří mají to štěstí, že nad nimi stojí trenéři, kteří jim hodí ručník a proteinovou tyčinku na posilnění, ale ne všem se takových privilegií dostává. Budete tu mnohdy na všechno sami. A nikdo vám pak ušpiněný obličej neotře. Jsi schopný se porvat sám za sebe a se sebou?

Oblíbenou frází přivádějící fanoušky lékařství do zpuchřelých lavic je věta: "Protože chci pomáhat lidem." Pacienti bývají často pomočení a pokálení, jsou nerudní, brečí bolestí a trápí se svými myšlenkami. V jednu chvíli vám tvrdí, že nemohou zvednout nohy a před lékařkou je natáhnou do výšky, aniž by mukli. Chybí jim končetiny, kus obličeje, vnitřnosti. Nespolupracují. Ztratili své blízké nebo blízcí ztratili je. Vzpomínají, jak v mládí hráli fotbal, a teď, v pětašedesáti, sotva udýchají cestu od toalety k posteli. Mrtví mají za sebou své příběhy, špatné diagnosy a ještě horší terapie. Ze všech koutů to křičí beznadějí a (sebe)lítostí. 
Obrněna emočním štítem, procházím se nemocnicí relativně netknuta okolním prostředím a nechávám si odstup od lidí. Čekám ovšem na den, kdy se v bariéře objeví trhlina a hráze povolí (A ne, nemusí to být nutně hráze perineální.). Dovedeš si zachovat distanc?

S roky na škole u mě došlo k postupné renovaci žebříčku hodnot. Vrchní příčky jsem vyrvala a přibyla do spodních partií (Poněkud vachrlatě, kdoví, jestli mě vůbec unesou.), z čerstvého dřeva vyřezala nové latě, které sázím nahoru. Nebudu si domýšlet, jak bude takový žebřík vypadat po promoci. 
Ačkoli se nenudím a ve volném čase toho stíhám překvapivě dost, nejsou to aktivity (a vlastně to nejsem už ani já) loňských let. Většina se točí těsně kolem medicíny. Když ne těsně, tak alespoň lehce vzdáleně. 
Sociální okruh známých a přátel sestává výhradně ze dvou podmnožin: Medici, resp. zdravotníci, a členové skautského střediska. Soudím, že ostatní mohou skladbou okolí vykazovat drobné rozdíly (konečně, řadím se spíše k extrémům), ale základ u většiny zůstává: Postupný odklon od běžné populace. 
Mám jednu oblíbenou otázku, kterou uchazečům vnucuji: "Jsi ochotný vzdát se na čtyři měsíce jakéhokoli sociálního života a volného času jenom kvůli přípravě na zkoušky?" Jsi ochotný přenastavit svůj život (řekněme zhruba navždycky)?

Kdyby mi kdokoli řekl, že se mi veškeré výsledky na škole ruší, a tím pádem budu muset absolvovat ročníky znovu od prváku, nicméně že mi budou veškeré náklady nahrazeny v plné míře, položila bych mu ruku na rameno a prohlásila: "No, to je sice hezké, že mi to tu říkáš, ale prosímtě, to už není nabídka pro mě." Jednou to, doufám, stačí.

Pozn.: Článek je melodramatický, plný abstraktních přirovnání a nevhodných slovních obratů, protože jsem se zkrátka rozhodla, že budu pro tentokrát psát v podobenstvích. 
Nemá mít povahu striktního odrazování od lékařství, ale má tě, uchazeči (nebo uchazečko), přimět k úvaze nad plusy a mínusy studia. 
Jo, a k té "pravé" medicíně jako ze Scrubs se dostaneš nejdřív ve třeťáku. Doporučuji zatučnit zadek a hlavu, nakoupit čokoládu a netahat po sociálních sítích fotky v plášti s Čiháky v náručí. A občas zapoj mozek a selský rozum. Ne všechno se dá nabiflovat.

Takže ty se bojíš smrti.

9/9/2017

Optimistické čtení do dalšího semestru. Jinak to přeci ani neumím.

Strach je přirozenou součástí našich životů. Dokonce je vlastností natolik vitální, bez které by se živočišné druhy nemohly efektivně rozvíjet, a genetická informace by utonula v pohřebišti dějin, neboť by jedinci bez zdravého respektu z nepřátel hynuli v mezitlupových bitvách, končili by pokousaní a spořádaní šavlozubými tygry, rozmačkání osrstěnými nosorožci nebo obtěžkáni tíhou pijavic, protože vlezli do neznámého pralesního jezera.

Kdo se nebojí, nechť hodí kamenem - a někoho trefí, ten někdo po něm ve zlostném a agresivním křiku vyběhne s napřaženou pěstí a divokým výrazem vendety ve tváři - a čeká. Necítíš nával adrenalinu? Divný pocit kolem žaludku (nebo v kalhotách)? Bušení v hlavě a pulzující spánky?

Můj strach je jeden. Jmenuje se smrt.


Když mám tedy ten třeťák za sebou.

5/8/2017

"Když jsou vám dva roky, tak jeden rok je pro vás padesát procent života. Ale když je vám dvacetsedm, jsou to už jen procenta tři." Thomas Ridgewell o tom, jak je čas relativní.  A čím méně procent, tím rychleji vše ubíhá. V pěti letech se rok táhl jako med z pláství, a o osmnáct zim později nestíhám otáčet stránkami kalendáře. Dostávám se blízko k hranici, kdy si budu moci říct, že je mi za pár let třicet.

Nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že bych se dožila poklidného stáří. Zkrátka s mojí povahou a štěstím na náhody budu ráda, pokud sfouknu padesát svíček, jenže za dvacetsedm let už možná vyčerpáme veškeré zdroje parafínu, a včely do té doby vymřou, takže nakonec budu na té velkolepé párty sedět sama u čtvercového stolu bodově osvětleného zaprášenou žárovkou visící ze stropu ponuré kuchyně, jejíž zbytky tonou ve tmě, se špičatou pruhovanou čepičkou posazenou šikmo na hlavě, s frkačkou mezi zuby, netrpělivě sledující piškotový dort a nástěnné hodiny, aby konečně odbily půlnoc, a s jejich úderem se kuchyní rozezní smutné zahvízdání a melancholický popěvek "Hodně štěstí, zdraví." S poslední repeticí padnu mrtvá obličejem do dortu, korpus topící se v čokoládovém krému na padrť a cákance zbytků náplně roztříštěné po stole. Jo, takový konec bych celkem brala.
Jestli mi nějaký ročník ubral v naději na dožití, byl to třeťák. Usoudila jsem tak poté, co jsem se v DMku přistihla, že instinktivně a automaticky nesahám do řady "Péče o mladistvou pleť se sklony k akné", ale do produktů z kolekce "První vrásky" a "Stop aging".

O klukovi, který se ztratil

24/7/2017

Do zdi mezi kabinetem německého jazyka a školníkovým kutlochem suverénního státu je zabudována mramorová deska se jmény vyvedenými v plagiátu zlata. Proklusávala jsem kolem ní většinou s cyklistickou helmou na hlavě a rukavicemi na rukou ("Nepovídej, my si mysleli, že jsi je měla nazuté.") po tři roky, a nikdy mě nenapadlo zastavit se, riskovat, že na hodinu přijdu o trochu později (Přestože vyučující chodil zásadně až na druhou čtvrtinu předmětu.) a přečíst si, kdo si vykoledoval tu veřejnou palbu upírajících zraků z protilehlého schodiště a průvanu z přilehlého hlavního vchodu.

V polovině třetího ročníku si nás profesor češtiny vyvedl na onu dlouhou chodbu s vysokým klasicistním stropem, vymrzlou takovým způsobem, že nám od úst unikala pára (Protože kdo nechodil na naše gymnázium, neví, co je zima. Ročníkům po nás už vyměnili okna a začali topit, já bych ale za nic nechtěla vyhřáté učebny a chodbu bez ledovky.), a stoupl si přede dveře kabinetu jako blokáda Berlína. Titubovali jsme na schodech, adolescentně unuděni životem, mnozí unuděni humanitními vědami, ti druzí mnozí unuděni přírodními vědami, a dívali jsme se na češtináře. Jakákoli věta, která z něj vypadla, byla souvětím, a tato souvětí skládal do prozaických monologů. To bylo jediné, čím jsme si v ten moment byli jisti.

Patologické léto | LFP

2/7/2017 
"Bude to dlouhé. " BezKofeinu, 2017 

Patologie

"Získali jste: 47/60 bodů." Zatímco ostatní studenti s úlevou vydechli, mou jedinou reakcí bylo: "Dozadele." Do mikroskopů a ústní části mi zbývalo necelých 18 hodin.

Po 3 měsících učení jsem měla jít na zkoušku, na niž jsem subjektivně nebyla připravena - rozhodně ne psychicky. Strašák ročníku, předposlední skutečně vyhazovací předmět, který rozhodne o tom, zda prolezu dál.
V hlavě se mi začaly promítat všechny pitvy na praxi, při kterých mě mladý zkoušel z patologie, a stále se podivoval nad mou blbostí: "Střílíte." - "Na to se vás taky budou ptát." - "Vždyť je to úplně jasný." (A nejhorší byla představa té potupy, až mě ze zkoušky odešlou do patřičných končin, a já pak nastoupím v pátek na praxi, a budu nucena těm dvacetidvěma tvářím - plus minus deset hlav, aby se neřeklo, sdělit, že jejich adept to prostě nedal. Ono by to bylo ale jedno, protože hned ráno na pitevně jsem ze sebe dokázala vytvořit solidního vola. Jako vždy.)

Mezitím, co jsem připravovala příbuzenstvo ("Takže sebe.") na katastrofu, jsem za a) Stihla exkurzi na záchranku; za b) Stihla projet Obecku, specku a onkolu během 7 hodin. Ke zkoušce mi to bylo zcela k ničemu, alespoň jsem ale na Šiklák nejela s výčitkou, že jsem se do materiálů nepodívala (Beztak jsem si ten štos z půlky deštného pralesa nesla s sebou - pro jistotu. A všichni se diví, kam ty stromy mizí.). Nějak to dopadlo.


čtou mě