Bez Kofeinu

Krátké pojednání o nepovinné praxi III: ARO

Občas si kladu otázku, z jakého důvodu si zapisuji subjektivní vjemy z nepovinných praxí, když bych je mohla  postnout na instagram (nebo si je nechat pro sebe). Včera jsem na to končeně přišla: Hrozně rychle zapomínám detaily, a až jednou budu velká, dospělá a bohatá ("A méně ironická, prosímpěkne."), s vděčností budu blahořečit své staré já za to, že mi připomene nerušený čas naivního mládí stráveného ve špitálních prostorách tropického srpna.

Takže ARO. Proč mě to napadlo? Protože mi čtyři týdny na povinné praxi přišly příliš krátké, a protože jsem prostě chtěla. Tečka. Třeba ze mě jednou bude intenzivista, a do CV se bude hodit každý prd. Třeba taky ne. Ale jednoznačně mohu potvrdit domněnky okolí, které si potichu špitají, že půjdu cestou stresového povolání a akčních defibrilací. Myslím, že větší plot-twist od dob filmu The Game a od mého postupného přesedlání z patologie na živé lidi internet již nezažije (Bude trochu trapné, až se jednou s pokorou vrátím zase zpátky za mikroskop.).

"Ty vole, co na mě hrabeš?" Pacient na operačním stole se snažil odehnat sálového sestráka, který mu sundaval krytí ruky. Šlo mu to těžce (pacientovi), za normálních okolností jsou lidé po anestezii vláční jako namočený hadr v kýblu s Jarem (Opravdu to není 'product placement', nebo spíše: Kéž by.), samozřejmě s jistou tonicitou kosterního svalstva, to když se vám snaží vypláznout jazyk už po páté, ačkoli výzva na otevření úst proběhla tak před dvěma minutami, a ten jazyk pořád trčí ven. A nechce zpátky.

Tehdy, v srpnu roku 2018, jsem začala vážně přemýšlet nad tím, KDE chci vlastně pracovat. Pravděpodobnost, že za dva roky školu dokončím, se zdála býti vcelku vysoká (Edit 20.10.2018: Dobře, teď se trochu snížila, protože testy z neonatologie jsou na hlavu a pěst.) a krátící se časový interval mezi studentským životem a pracovním nasazením mě začal plíživě děsit. Mírnou nejistotu a tisíc otázek mi následně vnukl primář okresního urgentu, se kterým jsme se společně s  kolegou - medikem bavili při jeho službě na centrálním příjmu. S naprostou jistotou nám řekl, že nejlepší je začít na malé okresce, kde mladé většinou ke všemu pustí a mají tak volné pole k absolvování atestace. Varovné tlačítko městem zhýčkaného člověka mi spustilo obrannou reakci, takže celou cestu domů z praxe jsem si pak v duchu opakovala větu: "Přece se nezahrabu někde na okrese, do háje!" Nutno podotknout, že si tutéž formuly opakuji ještě teď, v říjnu, a že ji budu mít na paměti napořád.

"Co chceš?!" - "Zvedněte mi havu z podložky, prosím." Zvedl hlavu z podložky. "Tak dobrý, je vzhůru," kývla jsem na lékaře.
"Ty vole, mně se zdálo, že na mě řve moje stará." To už jsem nevydržela a dala se do smíchu. 
Ano, jsem ta stará, která si dovolila manžela vzbudit na konci třiceti minutového šlofíka v rámci ortopedické operace. Sorry, kámo, příště budu hodnější. A nebo taky ne.

Největším zádrhelem praxe se ukázaly být mé malé ruce. Když člověk nemá metr devadesát a dlaně jako lopaty, popř. netrpí formami marfanismu, má občas problém udržet polomasku na pacientovi se sto kily živé váhy a obličejem na plochu šestkrát větším, než je obsah stážistovy dlaně. Nazvala bych tento defekt Vývojovou abnormalitou západního světa. Je to nevyřešitelné a beznadějné. Ukázalo se ovšem, že při ranních protahovacích cvicích ála pianista a pravidelných strečingových přestávkách dokáží vazy v ruce povolit natolik, aby mi dovolily vyprodukovat ukázkový c-hmat. Nebudu příliš rozebírat, že po pěti minutách držení pacienta na masce jsem chytala křeče do prstů a začalo mi mírně vibrovat předloktí. Asi to chce cvik ("Nebo jiný obor?").

IGel - OTI - Centrál - Sepse - Ambulance - Lůžka - Sály a konzilia... a desítky zakanylovaných operantů včetně dětí. A ne vždy šťastné konce.

"Hele, hele, já vám řeknu vtip. Počkejte." Pacient v propofolovém opojení na překladu ze sálu: "Jsem vyplňoval ten dotazník pacienta, ne, a  byla tam otázka: 'Jste v současné době těhotná?' A tam byly možnosti: 'Ano - Ne'. A tak jsem zaškrtl 'NEJSEM SI JISTÁ.'!"

Když jsem se během operace bavila s mladým lékařem (shodou okolností absolvent plzeňské fakulty), vypadla z něj poznámka, že není od věci při nerozhodnosti, jaký obor zvolit, jít alespoň na rok na ARO. Nejdřív jsem si říkala: 'No jasně, takže nám pak chirurgové budou zabírat místa - ', ale pak mi to došlo: Kde jinde by se měli naučit intenzívu, než tady? Takže děti, vy, které jste doposud netušily, co s životem: Teď už to víte.


Přes všechna sluníčka, kytičky a jednorožce ovšem přetrvává základní problém, který si od nástupu klinické praxe s sebou táhnu - klimatizace: Je báječné, že nám pacienti v pětatřiceti stupňových vedrech nehnijí pod rukama, ale přestávám si užívat celoroční rýmu a kašel, a fakt, že i v létě do nemocnice musím tahat dlouhý rukáv a mikinu, protože bych jinak umrzla. Nelíbí se mi to. Někdo by s tím měl něco udělat.

Když to mají uchazeči ještě před sebou a když mám ten čtvrťák za sebou. │LFP

2/9/2018

"Aha. Vy jste lékářka, že jo?" Hodila jsem na průvodčího vyděšený pohled Nototedanejsem. - "No ne, koukám, že studujete lékařskou fakultu. Kolik vám ještě chybí?" Nejraději bych mu bývala na místě řekla, že mám skluz asi tak devadesát let a že budu studovat do konce života: "Ještě dva roky, prosím." - "No vidíte, tak to už máte za chvíli hotovo. Tak hodně štěstí." Posuvné dveře vlakového kupé se s vrzotem zavřely. Byl červen, nepříjemné teplo, a mně se chtělo zase pšíkat. 

Aktuálně je venku příšeří, ochladilo se na příjemných patnáct stupňů Celsia, lehce poprchává, opar opanuje nad krajinou jako válející se chuchvalce mlhy na dartmoorských vřesovištích. Parné dny snad na nějaký čas odezněly, a s otoky nohou od věčného postávání na praxi mi konečně odtekl i postzkouškový otok mozku (Metafora, chápete. Neurologii mám za sebou, tak vím, že je to blbost. I když...), přišel tedy čas sepsat krátký report z dalšího ročníku, abych si mohla zprávu za pár let přečíst (za předpokladu, že tu ten blog ještě bude), a zděsit se, jak jsem mohla být v tu dobu tak naivní.

Jaký byl zimní semestr, se můžete dozvědět zde:

Jaký byl semestr letní, se dočtete níže:


"A co myslíte? Měl ho tam." - O praxi na interně

21/7/2018

Někde mezi přelomem dubna a května, v dobách, kdy jsem ani zpola nevěděla, na jakou zkoušku jít jako první, jsem se rozhodovala, kde odchodit povinnou praxi na interně, čili vhodně si zvolit místo působení po dva týdny alokované z pseudoprázdnin za nulovou odměnu kdesi na oddělení (Otázka na zubaře: "To vám vážně za vaše praxe platí?" Nebo mám kolem sebe jen zvláštní vzorek studentů?).

Kruciální výběr: Fakultní nemocnice versus okreska, jsem vyřešila ještě v zimě, když jsem si vzpomněla na letní patologickou praxi a počet pacientů přišedších z interního oddělení na nerezové stoly naší (ono je tedy trochu divné říkat 'naší', když vlastně za naší považuji Plzeň, ale zároveň je naše i ta okresní. To jen na okraj mini okénko do uvažování přestěhovalce.) nemocnice. 


A najednou nebylo o čem.

11/05/2018

(Že se ze zimy stalo podezřele rychle teplé jaro, jsem odhadla podle náhlé potřeby antihistaminik a inhalátoru.)

Už je tady zas, a pro změnu nemá čtvercatý knír pod nosem, ani ulízlou patku vlasů přes čelo, nakonec snad ani tu vervu, s jakou likviduje své okolí. Letní zkouškové, největší událost od premiéry Avengers roku 2018, se nás chystá opět semlít.
A to by v podstatě bylo tak nějak všechno, co jsem původně chtěla sdělit do světa: Že nestíhám, že jsem na tom podobně, jako další třetina mediků, že bych potřebovala alespoň dvouměsíční časový bonus navíc.


Chirurgická propedeutika, Stomatologie a Farmakologie: Z deníčku malého poseroutky | LFP

4/3/2018

"Tak co, už máš hotovou anatomii?" Na medicíně neexistuje jiný předmět než klišé z Básníků, jehož úspěšné splnění činí ze studenta kandidáta na docenturu.

Po necelých čtyřech letech kompromisů, prosezeného času na nepohodlných kolejních židlí, váhovém kolísání plus a mínus pět kilogramů, po desítkách akcí, kdy jsem si říkala, že mi věnování mé dvacáté dekády života za čas v oboru od promoce do teoretického důchodu asi vážně stojí; po tom, co jsem před zkouškami pravidelně konvertovala jako agnostik alespoň k ateismu, případně začala vyznávat Sílu; po tom všem si říkám, že farmakologií to nekončí. Nekončí to ani neurologií, ani zkouškou z ára. Teoreticky to skončí státnicí z interny, ale i kdyby ne, neskončí to nikdy. Sorry, jako.

Vymyslet taktiku na zimní zkouškové čtvrtého ročníku, kdy skládáme sice "jen" tři zkoušky, z toho je ale jedna tuze výživná, druhá tuze na palici a ta třetí tuze nevyzpytatelná, bylo podobné náhodnému losování čísel v Sazka loterii (nebo Eurojackpotu). Měla jsem minimálně tu jistotu, že jsem dopředu nevěděla výsledek (A nepokoušejte se mě přesvědčit, že se dal vypočítat skrz pravděpodobnostní rovnici. Ani to nezkoušejte.).
Když jsem pak o službě v práci přemítala, zda by nebylo snazší naučit se nazpamět zlaté stránky a poštovní směrovací čísla Texasu, došla jsem k rozhodnutí, že farmakologie počká, a raději půjdu na předtermín z chíry.


čtou mě