Bez Kofeinu

O klukovi, který se ztratil

Do zdi mezi kabinetem německého jazyka a školníkovým kutlochem suverénního státu je zabudována mramorová deska se jmény vyvedenými v plagiátu zlata. Proklusávala jsem kolem ní většinou s cyklistickou helmou na hlavě a rukavicemi na rukou ("Nepovídej, my si mysleli, že jsi je měla nazuté.") po tři roky, a nikdy mě nenapadlo zastavit se, riskovat, že na hodinu přijdu o trochu později (Přestože vyučující chodil zásadně až na druhou čtvrtinu předmětu.) a přečíst si, kdo si vykoledoval tu veřejnou palbu upírajících zraků z protilehlého schodiště a průvanu z přilehlého hlavního vchodu.

V polovině třetího ročníku si nás profesor češtiny vyvedl na onu dlouhou chodbu s vysokým klasicistním stropem, vymrzlou takovým způsobem, že nám od úst unikala pára (Protože kdo nechodil na naše gymnázium, neví, co je zima. Ročníkům po nás už vyměnili okna a začali topit, já bych ale za nic nechtěla vyhřáté učebny a chodbu bez ledovky.), a stoupl si přede dveře kabinetu jako blokáda Berlína. Titubovali jsme na schodech, adolescentně unuděni životem, mnozí unuděni humanitními vědami, ti druzí mnozí unuděni přírodními vědami, a dívali jsme se na češtináře. Jakákoli věta, která z něj vypadla, byla souvětím, a tato souvětí skládal do prozaických monologů. To bylo jediné, čím jsme si v ten moment byli jisti.
Jak se postupně prokousával až k myšlence sdělení, zkřehlé prsty nohou přestaly vnímat okolí, nos studil, ruce se stále pevněji tiskly k hrudníku a oči přivykly jemnému šeru neosvícené chodby v osvícené době, víčka těžkla, žaludek těžkl (při představě oběda), a z hlubin přemítání o nekonečnosti vesmíru mě vytrhlo prosté sdělení: "Walter Zimmer."

Některé příběhy by mohly být se stoickým klidem zapomenuty, odhozeny do propadlišť historie, a nikomu by to nevadilo. A pak tu jsou Walteři, kluci, kteří se ztratili v dobách, kdy bylo ztracené téměř vše.

"Zimmer Valtr, narozen 14.března roku 1906 Mathildě a Juliusi Zimmerovým." Obřezán 22.března téhož roku doktorem Sachsem.
Než mi frontální lalok takovou informaci zpracoval, ujala se velení podkorová oblast, a v šíleném křečovitém úsměvu jsem nevědomky scrollovala myší od horního okraje dokumentu k zápatí, jako bych se chtěla přesvědčit, že jsem si nic nevymyslela, a netrpím bludy. Bylo to tu naskenované černé na bílém, úhledně zapracované do emailové zprávy, jejímž odesílatelem bylo Židovské muzeum v Praze.
V devíti letech nastoupil na naše gymnázium, procházel po dlaždicích dolní chodby, na kterých jsem o 98 let později hodila slušná záda a rozsekala se ve dveřích do třídy, když jsem si myslela, že ten sjezd ještě v ošoupaných pantoflích ubrzdím. Jediné, co nás v tu chvíli spojovalo, byl přímý kontakt s podlahou a fakt, že budova ústavu pamatuje nás oba. Waltera, který ve školním roce 1923/1924 maturoval ve třídě profesora Šimona Steffala, Waltera, který si jako malý kluk svištěl starým městem do školy, a ještě před domem mával na matku vyklánějící se z okna ve Svatojánské ulici.

Následující školní rok po maturitě nastoupil na jednoleté studium obchodní akademie. Otec byl místní obchodník, syn měl převzít živnost. Jak si vedl, nebo nevedl, mi zůstalo skryto v badatelně.

"Transport Aw - číslo 397 22.5.1942, Třebíč - Terezín; Transport Az - číslo 616 25.5.1942, Terezín  - Lublin. Zahynul."

Čím jsem starší, otrlejší a cyničtější, tím častěji si říkám, že nic jako predestinace, předurčená čára, po které se máme vydat, neexistuje. Že jsme hříčkou několika bilionů náhod, že tu jsme sami, i když za třemi miliardami světelných let si něco podobného možná říká někdo další.
A pak mi jedno odpoledne přišla na mobil zpráva. Kruh se uzavřel, Vesmír zkolaboval do tvaru mraženého hrášku, Velká A'Tuin si mohutně odříhla a planeta se na jednu kvadriliontinu sekundy zastavila. A s vědomím toho, že tu na Walterův příběh přeci jen nejsem sama, zkontaktovala jsem další den neznámé číslo.
S Walterovou praneteří jsem hovořila něco přes půl hodiny. Matka Mathilda přežila transport z Třebíče do Terezína, kde byla o pár let později osvobozena. Druhým členem rodiny, který se dožil konce války, byl Walterův bratr, usadil se na severu Čech, zplodil děti, a jeden z potomků si mě našel a dovolal se mi.

Z osmdesáti Židů, kteří byli z našeho města deportováni, odvezeni vlakem, se ani jeden nevrátil zpátky domů.

"Walter byl vysoký mladý muž s hnědýma očima a tmavými vlasy. Každé by se líbil. Pošlu vám fotografii."
Je léto, místy oblačno, lesy voní borovicovou pryskyřicí, noční oblohu za měsíc pročísne roj Perseid, z východu se žene Bouřka. Co nevidět bude pod mrakem, možná spadne pár krup, to už tu přeci bylo předevčírem. Pamatujeme si, jak jsme ale po tom minulém krupobití dopadli?
(V rámci zachování alespoň nějaké piety si tu celou fotografii vygooglete, zas tak těžké to není.)

Pozn.1: Ukončení na lehkou notu, G1. Jak jsem slíbila na ask.fm, tak činím - děkuji tedy onomu anonymovi, kterému jsem si drze řekla o reklamu, a on tak učinil.

Pozn.2: A kdyby kdokoli z vás věděl cokoli dalšího o panu Zimmerovi, dejte vědět. Show must go on.

Patologické léto | LFP

"Bude to dlouhé. " BezKofeinu, 2017 

Patologie

"Získali jste: 47/60 bodů." Zatímco ostatní studenti s úlevou vydechli, mou jedinou reakcí bylo: "Dozadele." Do mikroskopů a ústní části mi zbývalo necelých 18 hodin.

Po 3 měsících učení jsem měla jít na zkoušku, na niž jsem subjektivně nebyla připravena - rozhodně ne psychicky. Strašák ročníku, předposlední skutečně vyhazovací předmět, který rozhodne o tom, zda prolezu dál.
V hlavě se mi začaly promítat všechny pitvy na praxi, při kterých mě mladý zkoušel z patologie, a stále se podivoval nad mou blbostí: "Střílíte." - "Na to se vás taky budou ptát." - "Vždyť je to úplně jasný." (A nejhorší byla představa té potupy, až mě ze zkoušky odešlou do patřičných končin, a já pak nastoupím v pátek na praxi, a budu nucena těm dvacetidvěma tvářím - plus minus deset hlav, aby se neřeklo, sdělit, že jejich adept to prostě nedal. Ono by to bylo ale jedno, protože hned ráno na pitevně jsem ze sebe dokázala vytvořit solidního vola. Jako vždy.)

Mezitím, co jsem připravovala příbuzenstvo ("Takže sebe.") na katastrofu, jsem za a) Stihla exkurzi na záchranku; za b) Stihla projet Obecku, specku a onkolu během 7 hodin. Ke zkoušce mi to bylo zcela k ničemu, alespoň jsem ale na Šiklák nejela s výčitkou, že jsem se do materiálů nepodívala (Beztak jsem si ten štos z půlky deštného pralesa nesla s sebou - pro jistotu. A všichni se diví, kam ty stromy mizí.). Nějak to dopadlo.

Jak probíhá zkouška se dozvíte tady: http://lfp.pise.cz/72-patologie.html
Materiály: Povýšil? Vypracované otázky? Přednášky? Kouzlo patologie tkví v tom, že jednu věc dokáží lékaři pojmenovat pěti různými způsoby, ideálně eponymy, a tudíž každý zdroj tvrdí vždy něco jiného.
Čili po tom, co jsem se prolouskala starým vydáním Ctibora, jsem rezignovala, a začala s vypracovanými otázkami. Vyšlo by nastejno, kdybych si předmět zpracovávala sama, protože se v textu kolikrát objevily chyby, něco nestačilo, něco přebývalo, a něco patřilo do úplně jiné otázky. 

UpToDate, wikiscripta, wikipedia, Patologie a soudní lékařství a další milion sborníků.

Kupříkladu klasifikace plicních nádorů - to je galimatyáš. Stejně jako bývalé leukémie, myeloproliferativní a myelodysplastická onemocnění. Nedivila bych se, kdyby se ročník po nás učil zase všechno jinak.

Co je dobré mít:
  • Vypracované otázky
  • Ctibor Povýšil: Speciální Patologie
  • Materiály z přednášek a praktik, nebo prý ideálněji - zápisky z přednášek a praktik
    Pozn.: Jak to mám s přednáškami - Asi tak, že si z nich nic nepamatuji, nedokáži se v tak velkém počtu zúčastněných soustředit jen na prezentaci na zdi ("Trochu ADHD, ne?" - "No, ale fakt jenom trochu."), než tedy trápit sebe a vyučujícího, to si raději sednu doma za stůl a naučím se to sama (Ze mě si příklad neberte.).
  • Damjanov: Secrets of Pathology. Ze začátku (když jsem si ještě myslela, že stíhám) mi byla k užitku, pak jsem přešla do Flash-módu, a nevyužila ji.
Onkola je nešťastně rozházená mezi Povýšilovi kapitoly Obecné a Speciální patologie. Takže když jsem nevěděla, učila jsem se z prezentací ústavu (A wikiscript. Pšt.)

A pozor: Na Šiklák po neúspěšném testu už nemusíte jezdit, stačí si zavolat a domluvit se na opravném termínu telefonicky.

Kdy se začít učit: Ideálně už v prvním ročníku, nebo během přípravy na přijímačky. Nikdy jsem neměla větší pocit ("Kostky ve-") skluzu, než při patologii. Čímž mi je jasné, že v dalších letech bych si asi měla zvykat ("Nebo přehodnotit tvůj dosavadní způsob učení."). Začínala jsem v půli března, to mi přijde jako hraniční termín. Jsou ovšem borci, kteří to rozjeli až před zkouškovým obdobím.

Co se může hodit:
http://siklpatoblog.blogspot.cz - Sledujte, přidávají termíny volitelných předmětů, aktuality k výuce i informace ke zkoušce.
http://www.nadory.cz/vyuka - Kompletní login se dozvíte na první přednášce z patologie.
http://preparaty.patologie.cz/ - Nejsou zde všechny preparáty, a některé u zkoušky ani nepotkáte.

Veřejnost vnímá patology jako přízraky, které si řežou v zatuchlém vlhkém sklepě do mrtvých, za zvuků pil a AC/DC porcují babičky a dědečky, a ve zbylém čase usednou za mikroskop a z fleku vyřknou klinikovi diagnosu . Jedinou pravdou je, že patologové bývají fakt hezcí (o patoložkách prý platí to samé). A je s nimi sranda. Ten zbytek zapomeňte.

Patofyziologie

O patofyziologii se velice zevrubně vyjádřil spolužák. S laskavým svolením zveřejňuji (Text byl redakčně upraven. Sorry, kámo.):

"Zdravím své letní spoluhustiče! 
Hodím vám sem krátké info o Patfyz, abych vyvrátil ty báchorky, co kolují mezi studenty.
  • Praktická - vylosujete si otázku, která prakticky koresponduje s vypracovanýma z Krysy (jediné u Lokální anestezie: chtějí, že účinek anest. na pleteně nervů je daný jejich myelinovými pochvami- proto jako první odpadají veget. nervy + Celk. anes. vliv na mozkovou kůru, jako chlast - vliv na kortex, který utlumuje kmen, až do doby, kdy je kortex vyřazen a nastává intakt. kmen).

  • Dostanete dál 3 EKG, která musíte vyhodnotit. Celé to EKG zkoušení je vcelku v pohodě. Zkoušející dost pomáhala: "Sám přeci víte že takhle velká voltáž v tomto svodě značí hypertrofii v pravé komoře, proto je zvětšené celé srdce." Samozřejmě.

  • Šití je pohodovka, dostal jsem jen Donatiho steh.
  • Teoretická - Losují se 4 otázky (CNS, Krev, další dvě těžko odhadnout). Na přípravu máte 30 min (?!), což se jeví děsivě, ale už na potítku vás ujistí že stačí jen hesla, a že vám budou všichni pomáhat. Po vylosování mozečku, ženskejch gonád ABR a krvetvorný patfyz., jsem pochyboval. 
    Zkoušel mě pan Docent, o kterém jsem slyšel horory, a upřímně asi zatím nejhodnější zkoušející, dělá snad výzkum na mozeček, a říkal že jsem měl kliku, že mě nevyrazil už po CNS (bere se jako první otázka); 
    ABR je jedna z mála otázek, která je nedostatečně zpracována v Kryse, chtěl po mně základní biochem. podstaty poruch (žadné kreslení vzorců, jen co vzniká atd - doporučuji si to někde najít, ať to tam nelovíte jak já). Krvetvorná tkáň - prakticky bez problému, chtěl hlavně obecné projevy, atd (někdy v Kryse až příliš podrobně). A ženské gonády, ačkoliv jsou znovu v Kryse ukrutně zpracovány, tak stačily jen obecně, + vysvětlit pubertas praecox + pseudopuberta.
    Prakticky u všech otázek se mě zeptal na fyzio - co je normálně v krvi, co dělá ABR, co dělají mozečkové části - stačí to, co je v Kryse, až teda na ten centrál.
Jako materiál tedy doporučuji hlavně Krysu, a projít si neuro Králíčka (zaměřil bych se hlavně na mozeček, ten jediný je docela bídně v Kryse, a na zrak, ty poruchy tam jsou taky dost vágní) + mrknout na jejich stránky, a projít si těch 5 EKG v prezentacích (mají tak 15-20 slideů, z toho potřebujete 4 slajdy teorie, a pak jen vidět ty ekg vlny)/ popřípadě kardioblog, kde je fakt hezky vysvětlenýý flutter a fibrilace. Určitě si stáhněte tu hemostázu, co mají na stránkách, celkem pěkně to tam je shrnutý + vysvětlení nemocí (nedrtit to celý, to zase smysl nemá).

Ačkoliv si myslím, že to byly nejhorší otázky (alespoň pro mě), tak se nade mnou smiloval, a dal mi to, celou dobu mi radili, a nějak mě vedli k těm odpovědím, takže to fakt jde (a to jsem nedal dohromady ani složení vzduchu - je to fakt dost o nervech); pokud tam budete vždycky schopni vysvětlit podstatu té patologie, tak si myslím, že v pohodě (čili po patole žádný problém).


Držím Palce!"

Co je dobré mít:
  • Krysa - vypracované otázky, v podstatě přepsaný a redukovaný Nečas. CNS je v ní sice zvláštně pojaté, na doplnění tedy koukněte po Králíčkovi - Úvod do speciální neurofyziologie, ale zbytek ke zkoušce stačí.
  • Hamman: Skripta na EKG. Z kterých jsem se učila i na interní propeudetiku.
  • Richard Rokyta a kol.: Fyziologie a patologická fyziologie pro klinickou praxi. Učebnice, která shrnuje jednak fysiolu, jednak patfyz. Nečase na plné čáře převálcovala (i cenou, a třebaže to byla slušná pálka, prodávat ji nehodlám.)
Odkazy: 

Co se týče Lékařské psychologie a etiky, nemá to vlastně cenu ani komentovat.
Jedinou novinkou pro náš rok byla změna sylabů, praktika jsme od počátku letního semestru netrávili v seminární místnosti ale různě po odděleních, kde nám příslušní lékaři/odborníci prezentovali konkrétní přístup k pacientům jejich oborů. http://lfp.pise.cz/113-lekarska-psychologie-a-etika.html

Mým oblíbeným citátem, kterým častuji své spolužáky, rodinu, známé a další individua:
"Stejně všichni jednou umřou." 
končím článek, který neměl ani pořádný začátek. Konec je to fatalistický, stejně jako předchozí motto.

Vzdělání jako hodnota: Kolik stojí medicína | LFP

Další z interzkouškových článků, forma prokrastinace, chcete-li, vyplňující tu duševní prázdnotu mezi patologií a patofyziologií.

O medicíně se tradují spousty polopravd, omylů a mýtů, které se nepokusím vyvrátit, protože "Na každém šprochu pravdy trochu.", a punc exotiky a tajemna si přeci takový studijní obor ponechat musí. Ale u jedné báje výjimku udělám: Finance.
Nebo také přehled všech výdajů a téměř žádných příjmů, které mě i vás, jako studenty, čekají od okamžiku podání přihlášky po třetí ročník a ještě dál, dostaneme-li se dál.

Pokud to shrnu slovy průměrného medika, který se přes rok na brigády nedostane, v létě se učí na zářijové zkoušky, a dohromady se za celý rok podívá nejdále do Prahy na odpolední výlet (true story), stojí to za starou Belu. Za starou Belu by mohl stát i tento článek, kdybych ho pojala vysloveně výpravně (což nikdo nechce), a tak shrnuji základní poznatky o študých chudentech, tabaje nemáku do otázek a odpovědí.


Krátké pojednání o nepovinné praxi

Není tajemstvím, že spíše než mluvící pacienti mě více zajímají tací, které vidím vypsané na žádance a v mikroskopu nebo na stole (Tudíž se všichni předchozí větě za tři roky a čtyři měsíce srdečně zasmějeme, protože BezKofeinu nastoupí na gynekologii #životvp__i). V následujícím textu, původním názvem "Zápisky z mrtvého domu", se s vámi podělím o řadu tipů a podnětů z praxe, které v reálu nevyužijete.

Tip #1: Jak si praxi vůbec zajistit.

- Emailová konverzace: "Dobrý den, ráda bych se Vás touto cestou zeptala, zda by bylo možné absolvovat na Vašem oddělení nepovinnou lékařskou praxi. Jsem studentkou xyx, v xyx.ročníku se zájmem o xyx obor (Pozn.autorky: To už přeci všichni ví). Děkuji za odpověď, s pozdravem xyx."
- Kladná odpověď.
- Telefonní hovor s kanceláří nemocnice: "Dobrý den, jsem studentkou xyx, domluvila jsem se na oddělení xyx ohledně lékařské praxe. Potřebovala bych s vámi vyřídit smlouvu o praxi. Mohla bych během týdne zajít, prosím?" - "To si ale budete muset dojít na studijní, kde vám vystaví rámcovou smlouvu mezi vaší fakultou a nemocnicí. Přijďte kdyžtak v pátek, smlouvu vám podepíšu."
- Tisk všeobecné smlouvy o praxi mezi nemocnicí a fakultou.
- Studijní oddělení: "Dobrý den, nesu smlouvu o praxi, potřebovala bych ji od vás potvrdit." - "Jo, on ji musí podepsat pan děkan, vyhovovalo by vám, kdybychom smlouvu zaslali přímo do nemocnice?" - "Vyhovovalo."
- O pět minut později stojím na zastávce u Práce a jdu na Americkou. Zvoní mi telefon: "Dobrý den, tady xyx ze Studijního oddělení. Dívala jsem se na vaši smlouvu o praxi. Moc jsem nepochopila, co po nás vlastně chcete." - "No, jedná se o nepovinnou praxi mimo sylabus, v kanceláři nemocnice mě odkázali na studijní, jelikož se prý jedná o rámcovou smlouvu mezi fakultou a nemocnicí." - "Aha. Ale to asi ne. Fakulta za nepovinné praxe nezodpovídá. To budete muset zkusit jinak. Mám tu původní smlouvu skartovat, nebo se pro ni ještě stavíte?" - "Zlikvidujte to."
- "Dobrý den, u telefonu xyx. Volám ohledně podepsání smlouvy na nepovinnou praxi. Měla jsem dneska přijít, ale nedorazím, protože na studijním oddělení mi řekly, že s takovým typem praxe nemá fakulta nic společného. Nenapadá vás nějaké řešení?" - "Tak to už jedině zkuste zavolat na právní oddělení."
- Emailová komunikace s nemocničním právníkem. 
- Podepsání individuální smlouvy.

Od prvního emailu až po nástup na praxi trvala celá šaráda plný měsíc a půl, během níž jsem provolala dobré tři stovky ("Tak si zařid paušál!" - "Tak to ani náhodou!"). To kolikrát člověk neví, jestli je dement on, nebo zbytek planety. (Jasně, že jsem dement já. Mohla jsem si zjistit podrobnosti smlouvy v předstihu. Ale to bych pak neměla co napsat do článku.)


5 věcí, co mě neskutečně vytáčí #2

Nepravidelná dávka negativismu, zášti vůči lidem, světu a celému vesmíru, servírovaná po doušcích ve vstřebatelné formě. Časosběrná evidence. Opovažte se odporovat.

1. Moravština
Nevím, jak k jejímu vzniku mohlo dojít. Jestli to bylo dlouholetou izolací Moravy od Čech (protože přeci byla Velkomoravská říše, a ne Velkočeská říše, jejíž území v té době patřilo Němcům a potulným kmenům lapků a násilníků), zda je to tou nepřekonatelnou vzdáleností do Jihlavy (to je ještě Vysočina, pánové - a dámy) nebo za to může nějaká genetická mutace.

Prosím vás, proč to děláte? Proč komolíte tak sofistikovaný jazyk, jakým je čeština? Co z toho máte? ("Tak, a teď si hezky nafackuj, a přečti si po sobě všechny dosud publikované články, protože tolik gramatických chyb a nevhodných slovních obratů jsme jaktěživ ještě neviděli. A taky si za každé použité 'tuto' udělej puntík na čele. Budeš za chvíli tečkovaná jak po neštovicích.")


čtou mě